Zvonice, zvon a kostel v Oseku

(zdroj: vlastivědný sborník „Od Ještěda k Troskám“)

1. Historický úvod

Osecký hřbitovní areál s „šestirožní“ dřevěnou zvonicí gotického vidu a barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie patří k nejvýznamnějším kulturním památkám v Českém ráji. Oba tyto objekty stojí v místech mnohem starších staveb, které byly ve staletích postupně opravovány, přestavovány a také stavěny od základů nebo na původních základech zcela nově.

Církevní stavby ve středověku zákonitě vznikaly spolu s rozvojem osídlování oblasti a úzce s ním souvisely. Nejinak tomu bylo i v Oseku. A. Profous registruje Osek (7-8 hosp. stavení), resp. Vosek, Ossyek 1352 –1399 patřící k děkanátu Hradišťskému. Sakař odkazuje na erekční knihy z r. 1358 a uvádí že, že Osek a Nepřívěc už své plebány měly a že erekční knihy z r. 1360 píší, že „28. januani po smrti Crescentia ke kostelu v Oseku a k praesentaci udatného rytíře pana (pánů) Petra a Markvarta z Kosti byl Petr Beneš z Drštěkryje diakonem ustanoven, exentor farář ze Sobotky.“ Církevní a vlastnickou situaci v oblasti kolem Sobotky v letech zlomu ze 13. na 14. století a v jeho průběhu podrobně rozebírá Bílek(3). Znovu připomíná, že Osek je uváděn mezi obcemi, které měly kostely již v roce 1352. Patřily mezi ně jistě i kostely v Nepřívěci, Markvarticích, Libošovicích, mnohem dříve již zaznamenaný kostel ve Vlčím Poli a další.

Jak známo, církevní středověký systém vyžadoval od majitelů (vladařů) panství, aby byli patrony kostelů v oblasti svých majetků a pečovali o jejich potřeby, tedy i stavební. Naopak měli právo podací, tj.předurčit v místě osobu faráře. Takovými patrony Oseckého kostela byli v oné době Vartenberkové, „udatní rytíři“ Petr a Markvart, synové Beneše z Vartenberka. Oseka se v této souvislosti týká skutečnost, kterou dále rozvádí Bareš, že v roce 1363 zde zemřel výše uvedený kněz Petr z Drštěkryje a za prezentace pánú Petra a Markvarta byl zde ustanoven plebánem Radso z Turnova. A v roce 1380 po jeho smrti se stal oseckým plebánem Johannes, kněz z Libošovic. (Ten v roce 1383 jako děkan řídil výměnu farářů v Sobotce a v Lomnici.) V roce 1392 byl Johannes děkanem děkanátu Hradišťského, roku 1404 byl arciděkanem děkanátu (arciděkanátu) Boleslavského. Po jeho smrti v roce 1413 za prezentace paní Žofie (vdovy po Petru z Vartenberka) byl v Oseku instituován plebánem Nicolao de Tasson a po jeho smrti r. 1433 „podal“ (přivedl) Mikuláš Zajíc z Hasenburka (viz níže) do Oseka katolického faráře Václava Varvalta (Venceslaus Warwalt).

Skutečnost, že v té době podléhaly všechny okolní fary děkanátu Hradišťskému, uvádí i Mencl(4) s tím, že v „té době“ (před a v husitských válkách) jeho děkanem býval plebán i ze Sobotky či Oseka(!). Sedláček vyzvedává, že paní Žofka, vdova po Petru z Vartenberka, která vládla na Kosti místo nezletilé vnučky Škonky z Kunštátu, dala v r. 1409 na záduší manžela a syna faráři
v Oseku úrok z Mladějova na „chování kněze střídníka“ (tedy na posílení osecké fary!!) a dále úroky v Proseči a v Žernovém na lepší vydržování farářovo. Kostel (chrámek) osecký zřejmě nebyl o nic menší než ten v Sobotce a Sakař též poznamenává, že erekční kniha z r. 1357 nazývá ten sobotecký dokonce „kaplí“. Takže důsledkem bylo, že ke kostelu v Oseku bylo přifařeno více obcí, které zde také pochovávaly své mrtvé. Patřil k nim tehdy i poněkud vzdálený Dobšín. Osek tehdy ještě nebyl ve stínu takřka za humny ležící Sobotky. Část církevních služeb v této oblasti poskytoval i kostel farnosti Nepřívěcké. K Sobotecké kolatuře náležely jen Předměstí, Březno dvůr, Cálovice, Lhota Staňkova, Lavice, Spišová, což dnes jsou již svým způsobem součásti Sobotky.

Tyto všechny dosud zdánlivě zbytečně a nesourodě snesené údaje jsou zde předloženy proto, aby jejich logickým důsledkem bylo pochopení, že Osek a jeho kostel (nejspíš i se zvonicí) a jeho fara nebyly v té době mimo střed dějů, a že pro oblast osídlení byly důležité. Je otázkou, o kolik let zde přec jen existovaly dříve, než dokládají tyto počáteční, v podstatě dokreslující a komentující argumenty a lze předpokládat, že dřívější vznik prapůvodního kostela pouze tehdy nebyl písemně zaznamenán. Nevíme proto, kdo a kdy ho (ze dřeva) postavil. Je ale také pravda, že v té době již v nepříliš vzdáleném okolí stály i kostely kamenné.

Ke kostelu patřila fara a zde vycházíme ze zápisu v obecní Pamětnici: Stávala na místě, kde dnes je dům čp. 27 (tedy v zatáčce na konci klesání silnice od Sobotky na náves-odbočka na Kdanice) a odtud výše se rozprostírala farská zahrada. K faře přináležel les pod Osekem v místě Na hájku.

Obecně příjmy farářů ve 13. a 14. století nebyly nijak skvělé. I od nich byly už vybírány různé „berně“. Od 15. století se již jednalo o nevelké příjmy stálé, k nimž se řadily i mimořádné „příměnky“. (S jejich připomenutím se tu vtírá – ovšem už naší dobou navozená otázka: kteří a kdo to byli všichni ti kněží a faráři mnohoobročníci a odpustkáři, žijící nemorálním životem v bohatství a hříchu a pohoršující zbožnou obec svým chováním, jak proti nim úspěšně kázal Mistr Jan Hus
a církev proti nim nezakročila?)

I ve stoletích dalších, zvláště ve století sedmnáctém, nebyly venkovské fary nijak zvlášť bohaté.

Za husitských válek se Sobotecko přiklonilo k víře pod obojí; jestli to však platilo i přímo pro Osek, nelze potvrdit, zřejmě však ano. Tehdejší majitel panství Mikuláš Zajíc z Hasenburka (manžel dříve zmíněné Škonky) byl zapřísáhlý katolík, který organizoval a účastnil se bojů proti husitům. Silně podporoval a dosazoval do far kněze katolické i v husitském obklíčení. O vypálení Sobotky v husitských válkách nejsou uspokojivě potvrzené zprávy, nicméně kostel osecký v roce 1430 vypálen zřejmě byl. Píše to Sakař, zmiňuje se o tom Pamětní kniha obce a úřední deska obce na internetu, bere to jako pravdivou informaci i místní kronikář Macoun – (ovšem s několika omyly), avšak všichni podle jediného zdroje: Zápisů kosteckého úředníka ve výslužbě J. A. Pitra
o tom, že kostel byl roku 1430 ohněm zničen a pánem z Kosti Mikulášem Zajícem II. z Hasenburka nově zbudován. Nejspíš se to týkalo i zvonice, o faře se také nic nepíše. O zmíněné obnově kostela za Hasenburků, což kromě Mikuláše byli jeho synové Oldřich a Jan (všichni militantní katolíci, spoluzakladatelé Jednoty Zelenohorské, bojující zbraní v barvách Matyáše Korvína proti králi Jiřímu z Poděbrad ) či Janův syn Mikuláš toho jména druhý, který ovšem byl vladařem na Kosti až v letech 1495 až 1496 (kdy zemřel) a měl údajně být tím obnovitelem. Vydatnější datové zprávy nejsou. Možná to ale Mikuláš II. provedl ještě za vladaření svého otce Jana, který nejdřív jako válečník a potom jako vysoký zemský úředník za Jagellonců (v kleče prosil krále Vladislava o odpuštění) byl tak zaneprázdněn, že syn Mikuláš spravoval panství již za jeho života. To je verze velmi pravděpodobná, protože tak ortodoxní katolíci jako Hasenburkové by těžko nechali kostel rozbořený pár desítek let. Zvláště, když byli patrony tohoto kostela. Nicméně už v následujícím roce 1497 z nákladných válek vysoce zadlužené Kostecko získává nejvyšší kancléř Království českého Jan z Šelmberka (který hned následující rok zařídil pro sousedící Sobotku městský statut), aby ho pak jeho syn Jindřich v roce 1542 (v pátek po sv. Martině) opět pro dluhy za pouhých 1700 kop grošů musel prodat Janu z Biberštejna, největšímu věřiteli Šelmberků. V dobách těchto posledních majitelů silně polevila katolizace panství a jak Sakař komentuje, byli dosazováni i faráři pod obojí či dokonce za Biberštejnů kněz luteránský. S přesunem majetku do rodu Lobkoviců v druhé polovině 16. století (Kryštof Popel a Oldřich Popel z Lobkovic) nastal čas mírné rekatolizace a o jejich podpoře kostelům, například o vybavení zvony, bude ještě řeč.

Přes veškerou snahu Lobkoviců přivést všechno obyvatelstvo k víře „pod jednou“, zůstávaly myšlenky husitského hnutí a později pak Českých bratří stále v Oseku aktuální. Macoun(8) píše, že v oseckém kostelíku vykonávali své pobožnosti Čeští bratři. Pamětní kniha na str. 8 připomíná k roku 1675 vyprávění jistého Petra Ulrycha z Voseka (pozdějšího majitele krčmy na Podkosti), jak co chlapec za času knížete z Frídlandu chodil i s jinými tajně z Podkosti do Kamenice do nějaké chalupy na kraji lesa ke „správě boží“ poslouchat kázání kněze Matěje pod obojí. A že panský karabáč po zádech robotníků tvrdě a bolestivě skákal a v době pod majetnictvím Albrechta z Valdštejna (1632-1634) – kdy útrapy válečné se neprojevovaly – pak daňově a robotně o to více tvrdě. A Pamětní kniha ho doplňuje, že tak bylo až do roku 1848.

Škoda, že místní Pamětnice období do třicetileté války nezachycuje, protože různých oprav zvonice a kostela bylo jistě dost. Zápisy z Osecké obce z let 1747 – 1892 s opisy zápisů od r. 1712 jsou pohřešovány, jistě v nich byly podrobnější zprávy. Chybí tak údaje nejen obecní, ale i církevní, např. o stavbách, a mnohé skutečnosti jsou tak ponechány k dedukcím a k úvahám.

Nově psaná kronika jakožto obecní kniha pamětní vznikla nejspíš až na základě Nařízení vlády Republiky československé z 9. 10. 1921 (sb. zákonů a nařízení č. 211). Její název je „Pamětní kniha obce Vosecké v roce 1922“ s podtitulem „založená níže uvedeným obecním zastupitelstvem“. Oficielní změna názvu Vosek na Osek byla učiněna podle této kroniky v roce 1921. Ty nejstarší děje popisuje pak proto jen podle známých tradičních písemných zdrojů a ještě bohužel neúplně. A jakoby na omluvu věkům, které nebyly podchyceny, je Pamětní kniha započata citátem z Kosmase:

Ty, kdož mě haníš a sám jsi moudrý,
poklad své učenosti vydej na světlo
a hrubé toto sepsání měj za látku.

Ale zpět do poslední části 16. století, k Lobkovicům: Oldřich Felix z Lobkovic se ve svém katolickém nadšení (a ve snaze převést stále protestantsky smýšlející obyvatelstvo na víru pod jednou) odhodlal ke stavbě velkého kostela v Sobotce (vysvěcen 1596). Panství i přes prosperitu hospodářskou se takto zadlužovalo, že když Oldřich Felix v roce 1604 zemřel, tak z peněz určených v poslední vůli kostelům nebylo nic. Pro Osek to mělo být 200 kop grošů(11). Postavení dřevěné zvonice v roce 1601 v dnešním vidu (ještě za Lobkoviců) se ojediněle někdy připouští, většinou však se legálně a správněji i podle mínění autorů zasazuje až do let kolem roku 1650 za kosteckého vladařství Černínů.

Mezi tím vypukla třicetiletá válka, v níž byly kostel i zvonice velice poničeny. Po komplikovaných majetkově-politických transakcích (daných nejasnými a krutými pobělohorskými poměry) mezi Lobkovici, Marií Magdalenou Trčkovou, Albrechtem z Valdštejna (za panství nestačil nebo ani nechtěl zaplatit 150 tisíc kop grošů míšeňských) a znovu Polyxenou z Lobkovic nakonec Kostecké panství za 160 tisíc kop míšeňských koupil v roce 1637 Heřman Černín z Chudenic od Václava Eusebia z Lobkovic, syna Polyxeny. Tehdy se to zdálo velice výhodné, neboť Švédové byli zahnáni až k Baltu a počítalo se s klidnými roky. Jenže za dva roky byli zpátky. Kostecké panství bylo velmi zbídačelé, vydrancované a počet všech jeho obyvatel činil 3815 lidí. Přesto se dařilo pobořený Osecký kostel a asi i zvonici opravovat. Literácké bratrstvo sv. Kříže ze Sobotky (tehdy už bohatý spolek) na opravu v roce 1640 věnovalo 500 zlatých. (Pozn. 1.)

Jak již bylo na počátku uvedeno, ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Oseku patřila fara, která měla pro faráře vlastní příjem z desátků od poddaných na farnosti. Pamětní kniha na str. 7 uvádí přepis z Urbáře kosteckého z roku 1648, bohužel ale dost nesprávně. Některá čísla jsou špatně, dále kronikář zaměnil groše za krejcary, záhony za měřice, píše strychy místo kop, platbu za zádušní chalupu neopsal a ani neuvedl krávy jako nájemné. Výše uváděný prof.Bareš zpracoval zprávu Jana Pařízka Semčického (písař a po čas i kostecký hejtman) z r. 1648 o „zámku“ Kost – tedy nejspíš také podle Urbáře – a jeho údaje jsou přesnější, ale také ne zcela správné. Velkým kladem Barešova přepisu Pařízkovy zprávy ale je poohlédnutí po panství jak z hlediska církevního (celkem 6 farností: Sobotka, Dolní Bousov, Markvartice, Osek, Nepřívěc, Libošovice a filiální ve Vyšším Poli), tak z hlediska správního, což byly rychty (kromě městské Sobotky celkem 6 rychet, Osek patřil do „Předměstské“, kam spadaly i Březno, Cáhlovice, Lhota Staňkova, Lavice, Spišov, a Kdánice). Kromě desátků pro faru platili poddaní prostřednictvím rychet ještě zvlášť státu a vrchnosti kontribuci a ouroky, takže jim z vyrobeného zbývalo tak 25 procent, a to nepočítaje předepsané robotní dny postupně přesahující stovku za rok(22). Musíme ale také vědět, že desátky a tedy příjmy farností na Kosteckém panství – tak jako jinde – mohly být podle ročně stanoveného osevního plánu a úrody v tom kterém roce různě jiné. I ostatní farnosti na panství měly i různě předepsané desátky, převážně naturální v obilí ve slámě, v mandelích. Farář, který je od poddaných na farnosti vybíral, měl s tím veliké starosti. Například snopy v mandelech byly přiváženy už částečně vymlácené a výtěžek zrna byl pak nižší. To bylo obvyklé na všech panstvích. Vodítkem pro posouzení je tedy jen pohled do Urbáře Kosteckého z roku 1648.

Laickou transkripcí z něho lze pro Oseckou faru uvést: „ Z fary Vosecký polovina desátku knězi se dává, totiž pšenice ve slámě 48 1/2 mandel, žito 1 kopa 1 1/2 mandel, ovsa 1 kopa 37 mandel. Rolí zádušních jest 6 kop 40 záhonů, luk 30 provazců. Platí se od provazce po 1 kopa 17 grošů 1 denár. Chalupa zádušní jest, z ní platu vychází ročně 20 grošů. 1 Hájek zádušní pod Vosekem. Krav zádušních na nájmě 25.“

O obvyklém „papežském“ poplatku z fary pro vyšší církevní klerus se neuvádí nic.Vyniklo by, že farář přebohatý život rozhodně neměl, ač vybíraná množství obilí a nájmů se nízká nezdají. Ani to by nestačilo na provoz farnosti, asi 30% ještě přispíval patron kostela. Roli také hrály četné dary od farníků na kostel, platby při pohřbech, svatbách apod. (Pozn. 2.)

Ve světle údajů z Poznámky č.2 a s použitím sypné hmotnosti pro obilní zrno kolem 750 kg/m3 vychází, že poddaní na farnosti přivezli ročně svému faráři v mandelích na slámě velmi zhruba 35 q pšeničného zrna, 45 q žitného a 75 q ovesného zrna, často i více.

Ani postupné opravy oseckéko kostela po třicetileté válce nezastavily jeho pustnutí a rychlé chátrání. Černínští páni z Kosti to nesli nelibě a připravovali se na rozsáhlou obnovu kostela a zvonice. Po třicetileté válce zůstala poničena i budova fary a konečným řešením bylo podřídit osecký kostel jako filiální soboteckému děkanství (hospodaření zřejmě ale zůstalo ještě samostatné, nejméně až do roku 1738, kdy při prodeji panství Netolickým ztratil osecký kostel kapitál i s úroky 6.698 zl. 50 kr. -(16)). Kdyby osecká obec byla však výrazně katolická „pod jednou“, nedá se vyloučit, že by fara byla obnovena, jako se to stalo v některých sousedících obcích (Dolní Bousov, později Samšina – 1740). Černínové ale měli jiné veliké starosti, např. aby se zrušilo císařské nařízení zbourat hrad Kost. Pak se stavbou Humprechta, stavbou pražského paláce, opravami soboteckého kostela a hlavně se správou svých dalších mnoha panství, službou pro císaře aj. Takže s vážnými opravami kostela (a zvonice) v Oseku začal až syn Humrechta Jana Černína – tj. Heřman Jakub (podle již zmíněného J. A. Pitra v letech 1680 – 1690), aby „ kostel z kamene a cihel postavil a zvonici dřevěnou blíže chrámu stojící tak důkladně provedl, že dosud podává důkaz tehdejší tesařské dovednosti“(6).

Zvonice tu ale jistě stála už dávno před tím, kdy však dostala dnešní podobu, není jasné. Je zde výše zmíněný rozpor mezi lety 1601 a 1655, kdy byly dodány dva zvony od Pricqueyů z Klatov. Takže nejspíše její současný vzhled patří do toho druhého termínu. V těch J. A. Pitrem uváděných letech asi byla provedena její generální oprava. Jsou to ovšem jen domněnky, i když asi opodstatněné. Zvonice tedy byla opravena dokonale, ale práce na kostele se od roku
1687 nejspíše vlekly do ztracena (nejsou o tomto období zase žádné zprávy). Stavební akce nesmírně bohatého Heřmana Jakuba byly veliké (především jím milované a oblíbené Kosmonosy),(24) i půjčky státu v nevídané výši a tak možná na Osek nezbývaly peníze ani čas. Buď ještě za svého života – (zemřel 8. 8. 1710 v Praze, tamtéž pohřben, avšak srdce s vnitřnostmi obřadně uloženy
v Kosmonosích) – se rozhodl postavit v Oseku kostel zcela nový a pozval k tomu v předstihu stavitele Mikuláše Raimondiho (který pro Černíny stavěl řadu staveb), aby od roku 1712 začal stavět nově (či přestavovat už hotové a nedokončené zdivo – např. ponechat již případně hotový vstupní portál s černínským znakem). Anebo to bylo až po jeho smrti z rozhodnutí hraběnky Markéty Valdštejnové, sestry zemřelého a vládnoucí poručnice jeho nezletilého třináctiletého syna Františka Josefa Černína, která možná chtěla problém rozestavěného kostela vyřešit. Jak to bylo skutečně – to nám zatím oficiální historie neřekla. Hospodářské důsledky doby regenství a poručnictví paní hraběnky byly ovšem pro celý komplex černínských panství osudové.

Ale tady už začíná historie nové budovy oseckého chrámu.

Ing. Josef JINDRA + Hana RUNČÍKOVÁ

---

Poznámka 1:
Literátské spolky vznikaly již velice dávno (Arnošt z Pardubic) jako chrámové sbory. Zpěvy byly především latinské, proto název literáti. V husitské době se dostal do kostelů zpěv český a mnozí zbožní majetní čeští občané odkazovali literátským spolkům peníze a majetky za zpěv český, za české kancionály. Když čeští evangeličtí zpěváci po třicetileté válce emigrovali, byl tu zase jen zpěv latinský. Členství v těchto sborech bylo zprvu čestné a neplacené, spíše byly předepsány pro členy příspěvky, později naopak už placení za zpěv bylo běžné. Rozsáhlé podrobnosti o soboteckém literátském Spolku sv. Kříže přinesla Eva Mikanová. Bohaté dary pro církevní účely od tohoto spolku byly obvyklé. Císař Josef II. v roce 1783 tyto spolky zrušil.

Poznámka 2:
Snad nebudou na újmu vlastnímu námětu článku řádky na zopakování znalostí: míry a váhy v českých zemích jakož i v celé Evropě byly v minulosti velice neuspořádané a jejich srovnávání bylo často velmi zavádějící. V českých zemích na přelomu 16. a 17. století přikázal Zemský sněm užívat pražské míry (loket, libra, lán). Prosadily se však až po 30 leté válce. V roce 1758 byla zavedena rakouská měrná soustava, nebyla však homogenní (tj.vnitřně úměrná) a v Čechách byla zaváděna až od roku 1764. (Soustava metrická byla v Evropě zaváděna od roku 1876.) Co se týče váhových jednotek, pak pražská libra odpovídala 0,513 kg, 1 centýř (staročeský cent) znamenal 120 liber, tj. 61,5 kg. Vídeňská libra po roce 1764 pak představovala 0,56 kg a jeden vídeňský cent 56kg.

Míry délkové, plošné a objemové (duté) byly různé podle kraje (i vesnice), také jako míry české, pražské, rakouské a vždy se od sebe lišily a měnily se i s časem. V praxi se často stejný název jednotky používal jako míra délková i plošná či plošná stejně jako objemová (šlo-li o výsevní množství na jednotku, např.korec obilí = 93,587 l na osetí jednoho korce plochy).  Literatura o tom je bohatá a především různorodá (lit. 18 až 21). Narazíme i na pojem „korec míry sobotecké“ a převody jsou přibližné. Zájemcům o početní výkony to poskytne dlouhodobou a zábavnou činnost. Chceme-li ovšem přiblížit data z článku, např. z Urbáře či z Pamětnice, musíme se zaměřit jen na potřebné jednotky. Sledujeme přitom časové období asi z let 1370 až 1763. Z bohatství délkových měr zaznamenejme jen loket pražský 59,26 cm a provazec pražský 30,82 m (52 lokte). Z měr plošných pak strych (je to prakticky korec) 0,285 ha. Dnešní hektar obsahuje 5,212 měřic (po 1918,2 m2). Měřici je ovšem nutno brát jako plošnou míru dolnorakouskou, používanou i na Moravě. Mezi Zemské míry české nepatřila. Provazec jako míra plošná bývá někdy uváděn s 1671,36 m2, jinak platí nejběžněji provazec malý 52 x 52 lokte s 945,5 m2, velký provazec 72 x 72 lokte činil 1806 m2. V dutých mírách měřice odpovídala dnešním 62,1 l a podle Ottova slovníku naučného byla měřice 2/3 korce. Může být ale také brána ve smyslu podle možnosti jejího obsahu osít určitou plochu. Záhonů bylo 10 do korce, tedy záhon by měl předstaovat 285 m2, ale někdy se jeho velikost
udává jako 400 m2. Předmětná množství se zpravidla v tomto období udávají v kopách (60 ks )a přesahující zbytek k tomu v jednotkách. Z mandele (15 snopů) se získávalo 2 až 10 věrtelů (věrtel 23,3 l) obilí, průměrně a nejčastěji 4 až 5. Úrodnost polí bývala 10 až 16 metrických centů z hektaru. Vše záleželo na podmínkách, které poskytla půda, její obdělání a příznivý rok. V peněžnictví byly vztahy měrných jednotek na konci 16. a počátku 17. století jen o málo přehlednější. Augšpurský sněm v r. 1551 stanovil ekvivalenci mezi měnou se zlatým základem a stříbrnými penězi pomocí původně tyrolské měny „krejcarové“ a vyjádříme-li vše v krejcarech, dostaneme přijatelný náhled:
1 kopa míšeňských grošů 70 kr.
1 zlatý rýnský (fl) 60 kr. resp. 72 kr.
1 tolar široký 90 kr.
1 kopa českých grošů 140 kr.
1bílý groš 3 kr.
Urbář ještě tradičně předpisoval v groších. Platidlem byl i denár, kterých se vešlo do groše 12. Na konci 17. století byl už tolar za 120 kr. Na přelomu 19. a 20. stol. byl zlatý roven 2 rakouským korunám. Interpretaci hodnotového vyjádření krejcaru z poč. 17. stol. přibližně odhadl Josef Pekař: 6 krejcarů bylo 5 grošů míšeňských, 1 kr. odpovídal 1 Kč prvorepublikové, za 1 den práce na poli bylo 6 kr. Kolem roku 1650 stála slepice 5 kr., kopa vajec 15 kr., stejně jako husa. K hodnotě měny rakouskouherské je ale třeba uvést, že zlatý obsah její koruny kolem roku 1900 byl 10 x vyšší než u koruny československé z let kolem roku 1936.

 

ZVONICE

Naše české zvonice – zvláště ty dřevěné – jsou pozoruhodné objekty a jsou pro vlastivědný časopis vděčným tématem. Jen namátkou připomínáme publikace v Od Ještěda k Troskám Tomáše Žáka o vyskeřské zvonici, Jitky Hanušové o vlastibořické zvonici nebo Evy Vozkové o zvonici železnobrodské. Snad od nepaměti zvonice lákaly k zastavení a k obdivu a tak by bylo možno pokračovat často v literatuře uváděným citátem boleslavského historika umění a dějepisce prof. Bareše z jeho dílka z roku 1908 „Sobotka a okolí“: „Zvonic dřevěných při kostelích nacházíme tu v jediném okrese více než v polovici království Českého. Nacházíme je ve Všeborsku, v Oseku, Nepřívěci, Mladějově, Samšině, Markvarticích, Řitonicích, ale i vyskeřská sem hledí, třeba již v okresu turnovském“.

Toto pěkné poetické pozastavení je bohužel pokaženo faktem, že v Nepřívěci již nejméně od roku 1786 je osmiboká zvonice zděná a v Markvarticích zvonice není a v onom roce 1908 také už dávno nebyla. Dřevěné zvonice v okresech, tvořících svými částmi Český ráj a jeho nejbližší okolí, se však (chválabohu) početně vyskytují ještě dnes, nicméně většinové zastoupení v „Království českém“ to tenkrát nebylo a není ani dnes, kdy je pro tuto oblast zaznamenáno zhruba 20 dřevěných zvonic existujích a nejméně 10 prokazatelně zaniklých. K přibližné představě o počtech a územním rozložení dřevěných zvonic v Čechách můžeme využít s laskavým svolením ing. arch. Karla Kuči údaje a též vyobrazení č.157 z jeho knihy České, moravské a slezské zvonice(8) a uznáme, že žádný vlastnický patent na dřevěné zvonice náš kraj nemá. A ani dříve neměl. Zjištěných dřevěných zvonic v Čechách současně existujících je 103 a těch zaniklých je nejspíš 208. Jeho mapka (obr. 1 na předchozí stránce) nám poslouží k orientaci, kde dnes ještě nejvíce dřevěných zvonic hledat. Je tu však v našem kraji několik vpravdě evropských skvostů, na předním místě zvonice osecká jakožto základní představitel nejpokročilejšího vývojového typu českých dřevěných zvonic. Jí je svým provedením v podstatě ekvivalentní zvonice na Samšině, v posledním roce opatřená novým světlým šindelem, zrestaurovaná a navrácená do krásy. (A je přístupná.) Bohužel, řada dalších zvonic, které by byly téhož typu, a které zde snad bývaly pradávno (Nepřívěc) nebo i relativně nedávno (Libošovice – (8, 13) – 1874?), již zanikla nebo byla nahrazena zděnými stavbami (zvonice nebo kostelní věže) a nejsou v kronikách zaznamenány. Dřevěná zvonice rovenská je jiného typu (štenýřová, vyhořela 1629 či 1630, obnovena jako štenýřovo-vzpěradlová), ale díky svým obráceným zvonům je pro veřejnost atraktivní a je možná všeobecně známější, ovšem ta v Oseku typově představuje završení vývoje šestirožních dřevěných zvonic vzpěradlové koncepce s otevřeným zvonovým patrem a konickým (šikmým) šestibokým pláštěm, dokonale specifické a promyšlené zvononosné konstrukce k účelu nesení a provozování zvonů při současném nesení obalového pláště zvonice i jejího valbového krovu. Patří k ojedinělým v celé Evropě a svědčí o tom, že vývoj zvonic v Čechách šel samostatnou cestou. V Čechách je ještě několik dalších zvonic, které se s různými odchylkami v detailech do tohoto typu zařazují a náleží taktéž do evropské konstrukční špičky: zvonice v Kvílicích a Neprobylicích (Slánsko) a velmi ceněná rakovnická při hřbitovním kostele (ač pohledově mnohem méně atraktivní). Pak některé další, v důležitých detailech už ale odlišené, nicméně vnitřkem podobné.

Stavby zvonic prapůvodně vznikaly jako obranné věže pro obyvatelstvo farnosti pro případ napadení. K tomu se záhy výhodně připojilo i umístění zvonů, vzhledem k historii církevního zvonařství zhruba od 5. století, u nás asi od 11. století. Nejstarší zvonice tedy měly tvar hranolovitý, věžovitý, vhodný k provádění obrany. Zvononosná konstrukce byla pak přirozeně štenýřového typu (viz níže). S rozvojem útočné vojenské techniky brzo ztratily tyto věže obranný význam. Asi není pochyb, že to nastalo již dávno před husitskými válkami. Obranná funkce zděných věží byla jistě o něco lepší, avšak dražší a tam, kde byla ke kostelu přistavěna věž, zvony se zpravidla stěhovaly do kostela (ale i zde se jako nejvýhodnější nakonec ukázala dřevěná vzpěradlová konstrukce, vložená dovnitř – viz např. nepřívěckou zděnou zvonici a soboteckou věž kostela). 

Na prostranstvích před kostelem i ve věžích, tedy zvonicích, pak postupně docházelo k vývoji zdokonalených typů zvononosné konstrukce, směrem ke vzpěradlovému typu. Pohyb zvonu vytváří veliké dynamické, tektonické ničivé síly, které musí konstrukce zvonové stolice a závěsu zvonu zachytit. Různá technická provedení jsou řazena do skupin, jejichž popis a diskuse je nad rámec tohoto článku. V literatuře jsou dobře popsány a pojednává se o nich v knize (knihách) již výše zmíněného ing. arch. Karla Kuči (historicky, technicky, v příkladech i katalogizací zvonic v ČR a také v Evropě).

Principielně jde zpravidla o trámový rošt, spočívající na zemi nebo ve zvýšeném zpevněném patře. Ve zvononosné konstrukci štenýřové vystupují z trámového roštu svislé sloupy = štenýře (4 či 6 či 8 kusů), geometricky uskupené a nahoře spojené trámy do pravidelného tzv. štenýřového hranolu. Štenýře jsou do stran ukotveny do trámového roštu pomocí šikmých masivních vzpěr. Na vrcholu štenýřového hranolu je uchycen zvon. Plášť zvonice má samostatnou nosnou konstrukci, která obecně nesouvisí s konstrukcí zvononosnou. Takovou koncepci (v principu) má např. zvonice vyskeřská.

Konstrukce vzpěradlová vystupuje rovněž nad obdobný základový trámový rošt. Vzestupné svislé sloupy = stojny nevytvářejí však hranol, stojí v řadě a nahoře na svém zvýšeném vrcholu jsou přemostěny (propojeny, ztuženy) nosným trámem, který je základním nosným prvkem konstrukce polygonální střechy. Každá stojna je do stran zakotvená dlouhými, až prakticky k vrcholu nad zvon vedoucími šikmými trámovými vzpěrami (dvě či tři na každou stranu), upevněnými do trámového spodního roštu. Vznikají tak paralelní trojúhelníkové systémy (rámy), vysoce účinné pro zachycování dynamických a tektonických sil. Kousek před setkáním vzpěr na stojně je systém přepojen trámovými kleštinami (vždy jeden horizontální trám z každé strany), na kterých jsou pak provedena (zadlabána) ložiska pro vložení čepů hlavy zvonu. U nejdokonalejšího vzpěradlového typu je, kromě nosného trámu k nesení střechy na vrcholku stojen též zavěšen (připevněn) na vzpěrách systému ještě celý polygonální plášŅ zvonice, takže vzniká jednolitý celek zvonosné konstrukce a obalu (pláště), což je právě význam vzpěradlového systému s otevřeným zvonovým patrem. Ze zvonového patra není výhled do krajiny, což ukazuje, že účel stavby je už jen zvononosný a plášť tento účel také vyjadřuje i navenek.

Tyto systémové prvky jsou dobře patrné na fotografii (obr. 2) ze samšinské zvonice, kde je to z prostorových důvodů k fotografování přístupnější než ve zvonici osecké. Roubená podezdívka prakticky nic nenese. Plášť je šikmý (kónický) a střecha vytváří otevřené zvonové patro k lepšímu prostupu hlasu zvonů. Zvonice také dobře větrá. Upevnění střechy je z obrázku také dobře patrné. Řešení je to vynikající a technicky i architektonicky elegantní.

Ing. arch. Karel Kuča pro náš článek ze své knihy laskavě překreslil schema osecké zvonice (obr. 3), rozměrově sice jen přibližně, ale dostatečně účelně k vytvoření představy u čtenáře. Na plošinu pro zvoníka (zvanou někdy zvonové patro) do výšky 6,5 m ve skutečnosti vede 22 strmých schodů, od tohoto patra do vrcholu krovu je cca 8 m. Obalový plášŅ sahá zde do výšky 2,55 m nad zvonové patro. Zvonice samšinská, která je viditelně nižší, má schodů jen 14 či 15. Roubená podezdívka osecké zvonice je nepravidelný šestiúhelník (strany od 500 do 550 cm), což ovšem nijak technicky nevadí, neboť jak výše uvedeno, prakticky váhu pláště nenese. (Roubení samšinské zvonice tvoří zřetelně protáhlý šestiúhelník.) Srovnávací pohled na obě zvonice přinášejí obrázky č. 4 a 5 (jež naleznete v barevné vložce tohoto čísla OJKT č. I). Střecha je protažená valbová, hexagonální.

Diecézní kampanoložka Zdeňka Nečesaná, ochotně přítomná při mapování osecké zvonice jakožto zástupce jejího majitele (Děkanský úřad církve římskokatolické v Sobotce), protokolárně dne 1. 9. 2009 zaznamenala:

„Dřevěná šestiboká zvonice z doby před rokem 1655 je zasazena do Jv kouta hřbitova. Základem stavby je vzpěradlová konstrukce zakončená otevřeným zvonovým patrem. Ve stolici je zavěšen zvon z r. 1655 ve středním zvonovém poli.Vzpěradlová zvononosná konstrukce s trojitými vzpěrami a zpevňovacími nástavci byla vystavěna pro trojici zvonů. V Sz poli zvon nikdy nevisel. Osa kyvu Sv–Jz. Šíře polí: Jv – 94 cm, střed – 115 cm, Sz – 80 cm. Stojna zvonové stolice v Jv poli pro zvon č. II upravena pro ukotvení kluzného ložiska (vysekáno). Horizontální trám na Jv vsunut do stojny. Na zpevňovacích nástavcích vsazena trámová střešní konstrukce. Zvon pro ruční zvonění, ložiska kluzná.“

Zvonice ale není jenom technický objekt. Je to i objekt umělecký, který promlouvá k okolí. Kulturní památka osecká zvonice stojí v rohu ohradní zdi hřbitovního areálu – u silnice, na parcelce č. 103 oseckého katastru, pár metrů od kostela Nanebevzetí Panny Marie, ke kterému přísluší. Zvonice výrazně gotického zjevu, pokud lze vůbec takto označovat stavbu, která je prezentací své
konstrukce nadčasová. Strohá až neosobní, bez jediného náznaku odchylky od přísně rovinných ploch přísného geometrického tvaru, bez jediného změkčujícího, barokizujícího prvku, po kterém by oko s úlevou sklouzlo jako snad u většiny ostatních zvonic. Zvonice samšinská (též kulturní památka) teď po opravě poeticky na plném slunci připomíná hravou postavičku v krátké široké sukni zlatavého moravského kroje. Ale ta osecká – štíhlá, černá, vysoká a přísná – v blízkosti usměvavého barokního portálu vedle stojícího kostelační tu do výše jako nesmiřitelný strážce čistoty víry, jako vztyčený prst: člověče, pomni, že jsi smrtelný, i jako strážce klidu zesnulých v hrobech hřbitova. (Střeží jich tu dnes už 188 a ještě 12 hrobů urnových.) Důstojná, nadlidská, dokonalá stavba po všech stránkách. Fascinující svou geniální jednoduchostí ve vyjádření technické konstrukce uvnitř přiléhavého kónického obalu z šindelových ploch. Otevřeným zvonovým patrem tajemně a ostražitě pozoruje dění kolem sebe. Její baladickou důstojnou krásu již ocenili mnozí. Připomeňme za všechny alespoň manžele Scheybalovy v jejich Umění lidových tesařů… Velice častý námět pro malíře i fotografy a také námět pro mystické přemítání o pradávné úloze pozemku pod ní ve starých pohanských rituálech. Její model je uložen v depozitáři Národopisného oddělení Národního muzea (mimo Prahu!). Má číslo H4-3549, byl zhotoven v roce 1984 a má rozměry 98x97x99 cm. Střechu má vpředu odkrytou, aby byla vidět trámová konstrukce a zavěšené dva zvony. To sdělila kurátorka sbírek PhDr. Helena Mevaldová. (Fotografii nebylo pro časopis možno získat pro nedostupnou cenu za autorská práva.)

Vraťme se však do drsné dnešní reality: Současný fyzický stav zvonice bohužel není dobrý. Střechou zatéká, povrch šindele je značně zvětralý, roubená podezdívka z kuláčů (vzájemně nespojovaných) trouchniví a je napadena dřevomorkou. Některé trámy konstrukce jsou uvolněné. Ani pořádek uvnitř není uklidňující, pohozená hlava zvonu č.II a vrstvy prachu jakoby revokovaly rok 1916, kdy byl tento zvon pro „vítězství“ rakouskouherských zbraní rekvírován. Je ale třeba s uznáním konstatovat upřímnou snahu mladých památkářů z Jičína (oddělení státní památkové péče Městského úřadu). Z minimálního místního rozpočtu se jim v roce 2008 podařilo předat vlastníkovi zvonice (který zřejmě nemá finanční prostředky) 130 tisíc Kč, 20 tisíc Kč věnovala obec, aby firma Jiří Hanyš z Českého Krumlova odstranila zeminu od základů a výměnou částí trámů odstranila na necelé půli obvodu roubení zatím jenom ta největší ložiska dřevomorky. Některé výsledky této činnosti jsou zachyceny na obr. č. 6 a 7. Je to ovšem velice málo a k dokončení prací a dále k ošetření šindele (případně i k částečné jeho výměně) a k restauračním pracím ve vnitřku zvonice chybí statisíce. (Tříletá oprava obdobné zvonice na Samšině stála hodně přes půl milionu Kč z kumulovaných fondů Ministerstva kultury a krajského úřadu.) Památkáři jednají s firmami, schopný-
mi provést další kvalifikované opravy a také vytvořit alespoň nějakou stavební dokumentaci, která neexistuje. Tu by ovšem asi musela zaplatit obec, neboŅ vlastník se nezúčasňuje a stát ji neplatí. Nařízení k opravám ze zákona by vedlo pouze k průtahům až k soudnímu jednání a opravu jen oddálilo. Zdá se, že jisté úspěchy v jednání s firmami památkáři přec jen nedávno dosáhli. Památek s označením „kulturní“ je na Jičínském okrese mnoho set a každá potřebuje opravu, většinou finančně velmi náročnou. Podrobnější údaje zde není nutné uvádět. Národní kulturní památky jsou v okrese jen dvě: Kost a Humprecht.

O stáří zvonice (rok jejiho postavení) jsme pojednali v předchozí kapitole. Teď je již možné uvést další pádný důkaz k situování data stavby do roku 1655 nebo i něco málo před něj. Soukromá dendrochronologická laboratoř ing. Josefa Kyncla v Brně provedla příslušné stanovení v roce 1999 a 2000 a nalezla, že zkoumané jedno vzpěradlo je ze stromu smýceného mezi lety 1642 až 1653, zkoumaný kuláč roubení pak z let 1891-92. V roce 1655 tak mohly být do postavené zvonice zavěšeny zvony od Pricqueyů z Klatov. Sakař na základě vzpomínek vysloužilého kosteckého úředníka J. A. Pitra píše, že třetí zvon byl ukraden. Zvonice byla opravdu provedena pro zvony tři, avšak pro ložiska hlavy zvonu nad schody nebyly ani do kleštin vysekány zápustě. Zvon tu tedy nikdy nevisel, ač zde snadno usazen být mohl, jako je tomu ve zvonici samšinské. Ponecháme další diskusi do kapitoly o zvonu.

Zvonice je pod rejstříkovým číslem 34923/6-1299 evidována v Ústředním seznamu kulturních památek ČR, pracoviště v Josefově, data byla nově zpracována v r. 2007. Je zde označena jako raně barokní (!), a pocházející z let mezi r.1655 a 1660 (!).

Zvonice je provedena s důkladností a tesařským umem a výše zmíněný J. A. Pitra ji komentuje jako důkaz tehdejší tesařské dovednosti, což lze potvrdit i dnes. Bohužel není známo, který tesařský mistr stavbu vedl. Vývoj vzpěradlové koncepce byl ale v podstatě ukončen v průběhu 16. století a tak stavitelům bylo možno se poučit u již existujících vzorů. Černínové měli jistě „své“ kvalitní tesaře či které si najímali. (Lze možná pomyslet i na Jana Samšiňáka, vynikajícího mistra řemesla, uváděného i Josefem Pekařem v souvislosti se střechou Humrechtu, ale ten v době stavby zvonice byl asi ještě příliš mladý pro vedení stavby, pokud už v té době žil v Sobotce.) 

Těžko také říci, jestli se zvonice stavěla na místě zvonice staré, která existovala nejspíš v několika postupných provedeních již dávno předtím, nebo bylo vybráno místo nové. Ovšem podle terénu a disposice k obci lze předpokládat, že toto výhodné místo bylo používáno odjakživa. Osecký kostel byl sice farní, ale jen dřevěný (i v roce stavby zvonice v roce 1655) a bez zvonice se obejít nemohl. A jistě tam nebyl jen jeden zvon. Stejně tak neznámá jsou konstrukční provedení zvonic, které tu v předešlých stoletích stály a vyzváněly.

V dalších letech a staletích byly na zvonici prováděny opravy (viz např. uváděná výměna trámů roubení podezdívky v roce 1892) a jistě jich nebylo málo. Dokumentace chybí, což ale nesnižuje kvalitu zvonice, stojící zde už přes třistapadesát let.

Ing. Josef JINDRA + Hana RUNČÍKOVÁ

Poděkování:

Autoři děkují četným informátorům o datech a zajímavostech kolem tématu.
Je ovšem třeba vyzvednout účinnou iniciativu Bc. Martina Mezery (odd. Státní památkové péče MÚ Jičín), ing. arch. Karla Kuči a Zdeňky Nečesané, dipl. um., DIS.

 

OSECKÝ ZVON

Účelem každé zvonice je nést zvony, které dávají široko daleko lidem zprávy dobré i špatné. Platí zde ono latinské VIVOS VOCO – MORTUOS PLAN-GO – FULGURE FRANGO (živé svolávám, mrtvé oplakávám, blesky rozháním). Zvon je duší i hlasem zvonice, může být vyroben dobře i špatně, může znít plným akordem nebo v něm některé tóny chybí. V tom je umění a technic-
ká znalost zvonaře.

Již snad tisíc let je profil zvonu matematicky vypočítáván, aby zvon zněl, jak bylo předurčeno. A stejnou dobu zdatní odborníci vyhledávali správné složení zvonoviny, především pokusně, až se pro špičkový výrobek ustálilo v poměrně úzkém rozmezí 80 % mědi a 20 % cínu. Akusticky vyrovnaný zvon nemůže být odlit ze špatného materiálu, neboŅ každá nečistota se projeví. Staří zvonaři docilovali těchto hodnot tak přesně, že i dnes s pomocí přesných metod lití a analýzy kovů je to obtížné dosáhnout. Metalurgické a chemické analýzy (cena 5-7 tisíc Kč za jednu) to dosvědčují. Proto většina zvonů od starých zvonařských mistrů je nejen technickým, ale i uměleckým zázračným dílem a poslech zvonu je smyslovým zážitkem.Tomu dávají za pravdu i zvukové analýzy hlasu zvonů pomocí moderních přístrojů, registrujících spektrum tónových frekvencí.

První zvony k církevnímu užívání pocházejí z počátku 5. století z Campanie ve střední Itálii a odtud také vznikl název nauky o zvonech – kampanologie. Zvonaři byli vždy váženými občany domovské obce, i když své dílny často přemísŅovali za dílem blízko místa určení kvůli obtížím s transportem materiálu či výrobku. Mistrovství se předávalo – jak je i v jiných oborech obvyklé – z otce na syna, vznikaly celé zvonařské dynastie a i dnes je jméno zvonaře, vyznačené na plášti jím ulitého zvonu, zárukou kvality.

České zvonařství získávalo jméno od druhé poloviny 11. století a až do třicetileté války v něm hlavní roli hráli čeští zvonařští mistři. Za husitských válek došlo ke zničení mnoha zvonů a potřeba nových byla stálá. Tak ještě za Šelmberků dostala r. 1509 nový zvon Sobotka (mistr Bartoloměj z Nového Města Pražského) a od téhož zvonaře již roku 1506 dostala zvon zvonice na Vyskři. Když se po panství Bibrštejnů stal postupně jediným vládcem na Kosti Kryštof Popel z Lobkovic, vykázal vkrátku nejen významné úspěchy v hospodaření panství, ale jako zapálený katolík velice (ale ne násilně, spíš obratně) usiloval o rekatolizaci husitskou myšlenkou prosyceného kraje. K tomu patřila i péče o kostely a vybavování novými zvony z blízkých i vzdálených zvonařství. Některé připomíná Bílek, že kromě zvonu pro Sobotku dostaly nové zvony Markvartice (1569 – zvonař Petr z Boleslavi), Nepřívěc (1583 – slit v Praze Na Slovanech zřejmě zvonařem Baltazarem Hoffmanem 1605 –zvon existuje dodnes), Mladějov (1586 – zvonař Petr z Boleslavi), Libošovice (1574 – zvonař Ondřej z Nového Města Pražského a později pak 1620 od Lobkoviců další zvon zvonaře Jakuba z Mladé Boleslavi) a dále i Osek (1561 – zvonař Petr z Boleslavi). Z tohoto období připomínáme ještě rok 1567, kdy Petr z Boleslavi ulil zvon atypického vzhledu pro Boseň u Mnichova Hradiště. (Tento zvon je dnes bohužel puklý.)

Jistě byly i další.Všechny tyto zvony měly být údajně v letech 1916 – 1917 zrekvírovány pro vojenské válečné účely, ale nebylo tomu doslovně tak. I osud onoho zvonu v Oseku byl jiný. Pokud byl tento „lobkovický“ zvon z roku 1561 rekvírován, tak asi „docela jiným způsobem.“

Z výčtu zvonařů výše uváděných vyčnívají zvonaři z Mladé Boleslavi, což není náhodné. Boleslav byla skutečně významným centrem moderního kovoliteckého a kovoobráběcího řemesla. V registrech urbárních z r. 1595 byla v Boleslavi registrována řada kosařů, kotlářů, mečířů, pasířů, kovářů, konvařů a zvláště pak kvetlo zvonařství. V tom roce hlaholily zvony z Mladé Boleslavi údajně ve 117 chrámech. Petr Zvonař (též jako Žák z Hradce) přišel do Boleslavi (v roce 1548) jako konvář z Hradce nad Labem, oženil se zde a ještě v roce 1546 slil jako „Petr z Hradce“ zvon pro kostel ve Březně u Mladé Boleslavi. A mezi mnoha dalšími slitými zvony nutno znovu připomenout zvon zadaný Lobkovici v r. 1561 pro zvonici v Oseku. Řemeslo tu provozoval jako vážený občan po 40 let, než roku 1588 zemřel a jeho zvonařství Na Ptáku se ujali další mistři jako Jakub (syn  Bartoloměje z Mělníka). Dokonce Vondřej (nebo Ondřej?) zvonař z Nového Města Pražského (žák brněnské školy Tomáše Jaroše, jehož připomíná např. slavný zvon Zikmund Svatovítské katedrály) přesídlil do Mladé Boleslavi a zvon pro Libošovice slil za pomoci zvonaře Petra. Následoval Václav z Boleslavi a další. Zvonařské řemeslo v Mladé Boleslavi zasluhuje větší pozornost, zde však je připomínáno proto, že takových center bylo v Čechách více a odlévání zvonů bylo české ušlechtilé řemeslo.

Celá slavná česká zvonařská škola však byla tvrdě zasažena třicetiletou válkou. Staří mistři vymřeli, mladší buï utekli za hranice před válečnými útrapami nebo z náboženských důvodů, anebo se řemeslu neměli od koho a kde naučit. Do Čech začali přicházet zvonaři ze západní ciziny, nezasažené válkou, avšak je všeobecné mínění, že česká zvonařská škola dosahovala lepšího a lahodnějšího vyladění zvonových vedlejších tónů, které přišlými zvonaři nebylo velkou většinou tak hluboce respektováno). Avšak po zničující třicetileté válce se staly zvonařské výrobky bezprostředně i perspektivně výborným výrobním oborem a soutěž v kvalitě nebyla mezi zvonaři v důsledku poptávky tak ostrá.

A tak do opuštěné slévárny po zvonaři Martinu Jindrovi v Klatovech přišla z Lotrinska zvonařská rodina Pricqueyů. Je potřebné věnovat jí pozornost, neboŅ se jedná o výrobce zvonu v Oseku a má i velice blízkou sounáležitost s naším krajem.

(Zvonařský Mistr Petr R. Manoušek poskytl ke psaní tohoto článku řadu informací ze svého osobního archivu – zvláště o zvonařské dynastii Pricqueyů – spolu s dovolením z nich čerpat.– Pozn.)

Johann Pricquey brzy dosáhl v Klatovech domovského práva a obnovil tak v tomto městě slévačskou tradici. V roce 1651 předložil vysvědčení o zachovalosti a zakoupil se zde. Jeho dílna byla na dnešní Václavské ulici č. 14 u městské zdi. S manželkou Margaretou Besson měl syny Štěpána (též uváděn jako Štefan), Johanna a dceru Margaretu. Oba synové se u otce vyučili, dcera se 1651 vdala do rodiny Michelinů (taktéž z Lotrinska) usazených v Plzni. Obě rodiny pak velice úzce obchodně i výrobně spolupracovaly, dokonce i v užívání písmen a ornamentů. Oba synové pracovali pak často na svůj účet, pokud místa zhotovovacích dílen byla vzdálená, ovšem za úzké spolupráce. Otec Johann Pricquey zemřel v Klatovech 27. 1. 1659.

Mladší syn Johann (nar. 1624 – Lotrinsko) od roku 1659 úspěšně působil v Boleslavi, kde pak 2.října 1697 zemřel (na hřbitově sv. Havla je pamětní deska). Stal se velkým pokračovatelem boleslavské slévárenské tradice. Jeho slévárna byla v zámku (pozdější kasárna). Jméno Pricquey záhy dosáhlo po celých Čechách dobrý zvuk, který dokonce mnohdy předstihl i pražské hutě.* Byl také městským radním, oženil se s Kateřinou Matausovou, s níž měl jednoho syna Nikolause (Mikuláše). Slil přes 100 zvonů, mnohé i do jičínské oblasti (např. zvon pro Osenice – 1676, nebo pro Bystřici – 1677, označené již lokalisací výrobce NEO BOLESLAVIAE, ale jistě je jich zde více). Kromě latinského nápisu nesly všechny značku Pricqueyů.

Obvykle se na plášti zvonu z jejich dílen nalézá Matka Boží jako královna nebes s korunou a žezlem, neboť zvonař byl jejím velikým ctitelem. Latinský nápis majuskuli zaznamenává citát z Písma svatého, jména a značky dárců a signatury obce. Zvony mají bohatou výzdobu s motivy květů, v nichž se ukrývají ptáci. Byl mistrem ornamentální a figurální kresby (zřejmě vliv kresby italské a také Hanse Holbeina ml.) a psalo se o něm, že „jeho zvony se podobají bohatému rouchu, posetému drahými kameny“. Ozdobný pás pod nadpisem byl sesazován z akantových listů s hlavou delfína nebo ptačí hlavy. Pás byl ověšen věncovím, v němž jsou vidět hlavičky andílků. Popis dalších jeho výtvarných projevů by byl příliš dlouhý a tak jenom na důkaz jeho velké a dobré pověsti je záhodno uvést, že spolu se svým bratrem Štěpánem odlili r. 1681 mistrovský zvon pro Jindřišskou věž v Praze, k tomu ještě jeden zvon pro Karlův kostel a dva zvony pro baziliku sv. Jakuba na Starém Městě. Syn Nicolaus pokračoval ve zvonařském řemesle, doplnil motivy Jana Nepomuckého, tehdy prohlášeného za svatého, a spolu se svým synem Johannem byli posledními zvonaři v Mladé Boleslavi z rodu Pricqueyů.

Klatovská slévárenská huť po zakladateli otci Johannovi, vedená od roku 1659 starším synem Štěpánem, prosperovala ještě 35 let a ulila 60 zvonů. Její zdárný rozvoj padl za oběŅ velikému požáru v Klatovech v roce 1689. Jeden z jeho synů Johann Daniel (po nějaký čas i městský rychtář) ještě nějaký čas řemeslo provozoval, ale pak tradice Pricqueyů v Klatovech zanikla.

Tvar pricqueovských zvonů se liší od domácích štíhlejší linií a ještě více rozvedenými ozdobami. Schemata v základě zůstávala totožná a hlavně ale byla stejná licí forma, kterou otec kdysi přivezl z Lotrinska (či Milána?); zůstávala stále stejná pro syny i pro vnuky, i když moderní začalo být už baroko. Mladé generace tak v mistrovství a ve světovosti pokulhávaly za uměním otcovým. I tak jsou jejich zvony stále prvotřídní kampanologickou památkou.

Taková prvotřídní kampanologická památka pricqueovského zvonu ještě od „Otce Johanna“ je právě v osecké zvonici a zasluhuje výrazné připomenutí. Osecká zvonice, která je sama významnou stavební kulturní památkou (v literatuře je její vzpěradlový stavební typ označován jako „osecký“), tím získává další význam.

Abychom mohli převzít některá data z publikací dřívějších autorů či data z internetu (již dříve jsme narazili na mnohé nesprávnosti), snažili jsme se kromě vyhledávání v literatuře konzultovat i autory technických publikací, zde konkrétně zvonaře ing. Petra R. Manouška (jeho firma odlévala nový zvon do vyhořelé železnobrodské zvonice a Mistr Manoušek ho sám – s pomocníky – 22. listopadu 2008 zavěšoval). Zvláštní porozumnění jsme pak nalezli
u vikariátní a diecézní kampanoložky Zdeňky Nečesané, která provedla na naši žádost akustickou analýzu (bohužel poněkud narušovanou zvuky z blízké silnice) a dále předepsané odborné posouzení současného stavu zvonu. (Viz přiložený snímek na str. 21.) Z měření frekvenčního spektra hlasu zvonu a z měření tvaru žebra zvonu provedla výpočet, kterým byla určena dosud neznámá váha zvonu na 420 kg s možnou odchylkou 5 %. Příslušnou část protokolu uvádíme následně:

ZE ZPRÁVY O PROHLÍDCE V CHRÁMU NANEBEVZETÍ PANNY MARIE V OSEKU, POŘÍZENÉ 31. SRPNA 2009:

Zvon I. z roku 1655 ze zvonařské dílny J. Pricqueye a jeho synů Štěpána a Jana z Klatov: Průměr 88,7 cm , hloubka 67,5 cm, tloušŅka věnce 6,4 cm, hmotnost 420 kg.
Koruna se šesti uchy. Ucha zdobená pletencem. Základ koruny profilovaný. Na čepci čtyři andělské hlavičky, zavěšené na lince při základu. Při horním okraji rostlinný ornament, zakončený dole linkou. Odsazení, mezi dvěma linkami v jednom řádku nápis:
(kuželkový křížek) SANCTA MARIAORA PRO NOBIS ANNO (okřídlená andílčí hlavička) (ornament) DOMINI 1655 (andílčí hlavička). Pod linkou odsazení a mezi dvěma linkami pod textem rozvilinový ornament. Pod linkou odsazení, silná linka. Na silné lince zavěšen ornament tvaru V, v němž vsazena andělská hlava, reliéf se střídá se zavěšeným akantovým listem téže velikosti. Na plášti zvonu od Jz reliéf Kalvárie s postavami Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Kříž ukotven na podstavci ze dvou nad sebou stavěných pásek rozvilinového ornamentu. Na protější straně od Sz, reliéf Madony s dítětem na levé ruce. Postavu nese andílčí hlava, nad postavou se vznáší čtyři okřídlené andílčí hlavičky. Na jedné straně nápis v šesti řádcích:
LETTA 1655 TENTO / ZWON SLIT GEST KE / CZTE A CHWALE PANA / BOHA
WSSEMOHAVCZYHO / NAKLADEM OD ZADVSSI / DOWSY WOSEKA
Pod spodním řádkem odsazení a ve dvou řádcích:
MIKOLASS ANDRRES / BRE ZENSKI
Tučná písmena jsou v textu velká.
Na protější straně pláště zvonu latinský text v pěti řádcích:
IOANES PRICQVEY / STEPHANVS ETIOANES / EIVS FILII CIVES CLATTO /
VINCES HAS DVAS CANPA / NAS FVDERVNT (rozetka) 1655
Tučně označená písmena jsou v textu velká. Pod nápisem zvonařský znak v kartuši s medailonem. Na vsazeném medailonu opis: IOANN PRICQVEY. Uprostřed znakového medailonu malý medailonek s reliéfem zvonku s jedním ouškem. Na rozhraní věnce linka, odsazení, linka, linka na liště, výrazná linka, odsazení, linka.
Na věnci zlom, při dolním okraji dvě výrazné linky. Zvon nebyl otáčen. Výtluk v I. poloze Jz – 5,3 cm (do 17%!!), Sv – 5,1 cm (do 21%!!). Dolní okraj olámaný. Hlava dubová, šíře 113 cm, výška 56 cm, tloušŅka 15 cm. Železné pásové třmeny, prostřední tvaru U, zdobené tepáním. Přepásání. Dřevěná páka s okem pro provaz. Srdce na řemenu, zavěšené k vnitřnímu oku zvonu, délka 69,5 cm, dřík 50 cm, ocas 5 (zkráceno). Na pěsti letopočet 1837. do řemenu vloženy dva kolíky, proti výkyvu do stran. Srdce podvěšené, bije níže.

Zvon II.– rekvírován.
Ve zvonovém patře na podlaze, dubová hlavice po zvonu č. II. Rozměry, šíře 80,5 cm, výška 42 cm, tloušŅka 12,5 cm. Na podlaze třmeny z uvedeného rekvírovaného zvonu.
Zvon není v provozu již desítky let. Značně zatuhlá ložiska. Všeobecně je výtluk zvonu povolen do normy cca 10%. Výtluky zaznamenány v překročeném limitu, hrozí puknutí zvonu při provozu. V případě obnovené činnosti je nutné zvon otočit o 90°. Srdce zvonu podvěšené. Zvonové patro se nachází poměrně v čistém stavu. Trámové systémy v přízemí jsou značně narušené vlhkostí. Vzpěry stolice jsou ukotveny ve vzduchu!

Orientační akustické měření zvonu z roku 1655.

Zvon z roku 1655 od zvonařů J. a Štěpána Pricqueyů z Klatov, při průměru věnce 88,7 cm, hloubce 67,5 cm a síle žebra 6,4 cm. Vypočítaná hmotnost 420 kg.
–                      Freq.                                   Nárazový tón
Nominal        572.500000                        D(2)-24
Spodní tón                                                  D(0)
Prima
Tercie
Kvinta
Vrchní oktáva
Nona
Detailní zvukové spektrum nebylo důkladně změřeno.

Měřeno elektronicky, počítačovým programem Wawanal /a1=435 Hz/, při teplotě + 26°C. Hodnoty vyjádřeny v šestnáctinách půltónu, přičemž čtyři šestnáctiny půltónu se rovnají jedné dvojité osmině, čili čtvrtině podle starého způsobu.

2009-09-02
Zdeňka NEČESANÁ, dipl. um., DiS.

Tyto nálezy, nyní určené i pro církevní a památkovou správu, doplňujeme některými poznatky z našeho vyhledávání a zjišŅování. Přitom chápeme, že vyčerpávající poukazy na malé podrobnosti a jejich absolutní přesnost a rozsah ovšem nemá pro většinu čtenářů příliš velký význam, je však jistě zajímavé se s některými seznámit. Náhledy zvonu jsou patrné z fotografií (část je představena v barevné vložce tohoto čísla). Čtenářsky zajímavější jsou asi okolnosti historické.

Tak například z nápisu na zvonu na jižní straně vyplývá, že odlity byly zvony dva:

IOANES PRICQVEY
STEPHANVS ET IOANES
EIVS FILII CIVES CLATTO
VINCES HAS DVAS CANPA
NAS FVDERVNT 1655

(v české transkripci: Jan Pricquey / Štěpán a Jan / jeho synové občané Klatovští / tyto dva zvony odlili 1655).

Sakař podle zápisků vysloužilého kosteckého úředníka J. A. Pitra (a jím ovlivněné Vosecké pamětnice) uvádí, že zvony byly tři, dva od Pricqueyů z Klatov, třetí že byl ukraden. Může to být pouhá smyšlenka, tradující se po věky. Ale třípoziční zvonice nicméně třem zvonům napovídá a přitom třetí zvon tu nikdy nevisel, nejsou pro něj ani do kleštin vysekány zápustě pro ložiska z pásoviny. Kdyby byl k disposici, asi by byl zavěšen. Zvony, slité u Pricqueyů, tu byly rozhodně dva. Kdyby slili tři, napsali by to. S jakým zvonem asi počítali stavitelé zvonice? Že nějaký v budoucnu bude? Ale – co se stalo např. se zvonem „lobkovickým“ z roku 1561? Jestliže se stavěla zvonice z gruntu nová (a to asi ano), musely se z té staré nejdříve sejmout zvony (nebo ten pouhý jeden, který tam visel). Byla taková praxe, že sejmuté zvony se dávaly na jiné, menší farnosti. A tím by tak místo pro třetí zvon zůstalo prázdné. Nebo se s ním počítalo – zvonice se přece nestavěla pouhou chvilku – zvon musel být zatím někde uložen a sám zvon nebo jen zvonovina byly pro zloděje výborným ziskem. A pak už se nemusely pro třetí zvon sekat zápustě. Je jen divné, že taková událost nebyla více v literatuře přetřásána. Ovšem – kdo by se tím chlubil! Možná opravdu není Sakařova informace tak zcestná…

Na nápise na zvonu z této strany je snad ještě zajímavé písmeno „N“, kde by ve slově CAMPANAS mělo být „M“, ale tehdy chyby v nápisech na zvonech nebyly nic neobvyklého.

Druhý nápis na plášti zvonu (pozn.: rovněž snímek v barevné vložce):
LETTA 1655 TENTO / ZWON SLIT GEST KE / CZTE A CHWALE PANA / BOHA WSSEMOHAVCZYHO / NAKLADEM OD ZADVSSI DO / WSY WOSEKA

MIKOLASS ANDRRES BREZENSKI
je sice srozumitelný, ale vyvstává otázka, kdo byl dárce Brezenski. Odpověď nabízí šifra Rk ve Věstníku Soboteckém. Neznámý autor sice v přepisu nápisu ze zvonu učinil pět chyb, které zcela zřejmě a naprosto přesně opsal z opět chybujícího Bareše, zato ale nalezl (patrně v Černínském archívu) supliku z 24. října 1664. Tu poslala Humprechtu Černínovi vdova Dorota, již potřetí
provdaná, jejímž druhým mužem byl snad právě tento Mikuláš Andres, soused sobotecký, „kterýžto člověk nemálo neduživý byl, a že před některými lety putoval ano po kolikráte na chrám Páně na nebe vzetí rodičky Boží ve vsi Oseku almužny mezi lidmi, mnoho mil chodíce, pohledával, mnoho svého k tomu připojíce, až témuž chrámu Páně k vyzdvižení pomohl. Tudy vyžádal
sobě : aby mohl při témž chrámě Božím v chaloupce zádušní, koupíce ji, až do smrti bydleti, což se i tak stalo…“. Vdova prosila o povolení bydlení tamtéž i se svým novým manželem. Zda jí bylo vyhověno, není známo, ale osoba Mikuláše Andrese se zdá být s vysokou pravděpodobností vyjasněna. Jeho jméno na plášti zvonu je především jménem dárce prostředků na pořízení zvonu, nehledě navíc na humánní odměnu za náboženskou snahu.

Komu byl zvon zasvěcen, se lze jen dohadovat. Jsou tu však indicie, navádějící k názoru, že Panně Marii. Nápis na čepci zvonu říká:
SANCTA MARIAORA PRO NOBIS ANNO DOMINI 1655, česky:
Svatá Maria oroduj za nás léta páně 1655. (Pozn.: Neoddělená slova Maria x ora jsou úvodní slova litanie k Panně Marii, dále na plášti zvonu z jedné strany výjev Kalvárie – Panna Maria jako trpící matka – na druhé straně pak jako Madona s dítětem nesená anděli. Navíc sám kostel nese její svaté jméno: Nanebevzetí Panny Marie. Může to však také být jen domněnka.

V roce 1837 bylo podle vyraženého data na spodní části srdce zvonu (na pěsti) zřejmě srdce zvonu vyměněno.

O druhém ze dvou pricqueyovských zvonů nejsou zprávy žádné. Divné je, že ani Bareš o něm nic nepíše. Přitom ho nezvratně viděl. Byl snad tento zvon zcela bez nápisů a ozdob? Že tam však kdysi vyzváněl, je jisté. A používal se až do 16. ledna 1864, kdy se roztrhl (možná nebyl správně ošetřován otáčením a výtluky pak způsobily prasknutí). Dne 10.února na popeleční středu byl sňat a odvezen na děkanství do Sobotky (vážil 3 centy a 62 liber, tedy podle v první kapitole uvedeného přepočtu měr a vah – snad už platných dolnorakouských měr – to bylo zřejmě asi 202,75 kg). Pan děkan Palánek nechal ulít zvon nový (po přelití vážil 392 liber, tedy podle stejných přepočtů 219,5 kg). Cena za přelití činila 212 zl. 50 kr. Na sv. Kláru 12. srpna odpoledne již ho mistr Bartoň vyzvedl zpět na zvonici(8 ). Takže to byl asi ten zvon, který byl pro válečnou rakousko-uherskou mašinerii rekvírován v roce 1916. Ale je tu ještě otázka: byl tento prasklý pricqueyský zvon někde přelit nebo byl výměnou zakoupen zvon nový?

Zbyla po něm jen dubová hlava a železné vázací třmeny. Obojí teď tam dlouhá desetiletí leží na patře pro zvoníka pod silnou vrstvou prachu.

Ani vzácný zvon od Johanna Pricqueye už neslouží, podle pamětníků více než dvacet let se na něj nezazvonilo. (Možná byl za totality jenom v záloze pro vyhlášení chemického poplachu…)

Ing. Josef JINDRA + Hana RUNČÍKOVÁ

Poděkování: Autoři děkují za cenné informace zvonařskému Mistru ing. Petru R. Manouškovi a za nezištnou odbornou pomoc kampanoložce Zdeňce Nečesané, dipl. um., DIS.

 

OSECKÝ KOSTEL

 

4.1. Historické aspekty

Osecký kostel Nanebevzetí Panny Marie jsme v úvodní kapitole opustili v období přestavby „ze dřeva“ na „kámen a cihlu“. Opustili jsme stavbu v jistých rozpacích, jak to vlastně bylo v letech 1680 až 1712, kdy ke konci 80. let byl údajně ještě za kosteckého pána Heřmana Jakuba postaven skvělý vstupní portál (snad 1687), aby poté nastalo dlouhé hluché období, kdy se s kostelem nejspíše nic nedělo, až byl v r. 1712 povolán stavitel Mikuláš Raimondi, který měl kostel v roce 1717 údajně dokončit. Uvažovali jsme o tom, zda Raimondiho v předstihu (ještě před svou smrtí) pozval sám kostecký vladař Heřman Jakub, nebo až hraběnka (Marie) Markéta Valdštejnová, poručnice jeho nezletilého syna Františka Josefa a regentka Černínských panství.

Heřman Jakub Černín (s přízviskem Gottlieb), nar. ve Vídni 21. 1. 1659, syn Humprechta Jana Černína (stavitele zámku nad Sobotkou), si stejně jako otec nesmírně oblíbil Kosmonosy a stejně jako on věnoval na zřízení a chod početným církevních, zámeckých a školních staveb velkorysé finanční prostředky (např. přestavba zámku, stavba loretánské kaple, zřízení piaristické koleje – vše v Kosmonosích). Osecký kostel už dávno nebyl ve středu zájmu obou Černínů. Již koncem třicetileté války přestal být kostelem farním a stal se kostelem filiálním, kterým už navždy zůstal. S přestavbou rozpadající se dřevěné stavby na řádný zděný kostel Černínové zjevně nespěchali, i když si tuto nutnost patrně uvědomovali. Proto také Heřman Jakub stavbu započal – řekněme – nesměle.

Když pak 8. 8. 1710 v Praze nečekaně zemřel, dostal jeho třináctiletý dědic František Josef za poručnici svou vlastní sestru hraběnku Valdštejnovou, nar. 11.7.1689 jako první dítě z prvního manželství Heřmana Jakuba s Marií Josefou Slavatovou z Chlumu a Košumberka (s ní Heřman Jakub vyženil celé Jindřichohradecké panství); v době otcovy smrti byla Markéta tedy již plnoletá. Provdala se velmi mladá za hraběte Františka Josefa z Valdštejna, nar. 25. 10. 1680 na zámku v Mnichově Hradišti (zemřel pak 19. 2. 1722, jeho choť jej následovala na věčnost dne 4. 7. 1725). Mladá paní regentka Markéta Valdštejnová ovšem nebyla žena jen tak ledajaká, záhy patřila k nejvýznamnějším šlechtičnám období baroka u nás. Vynikala láskou k umění a zbožností, měla ráda svého bratra a pečovala o jeho vzdělání (gymnázium – konvikt v Kosmonosích, postavené jeho otcem). Mladičký František Josef2) tak od útlého věku mluvil i psal česky, znal několik jazyků a byla mu vštípena láska k umění (tak typická pro tyto Černíny), v podstatě byl něco jako český vlastenec. Kráčel ve šlépějích svého dědečka, když obohacoval černínskou sbírku obrazů o nová díla.

Poznámka 1: Humprecht Jan Černín pobýval v letech 1660-63 jako císařský vyslanec v Benátkách. Kromě diplomatických záležitostí se zde věnoval systematickému sbírání a objednávání obrazů. Byl v kontaktu s řadou malířů, své požadavky formuloval často velmi konkrétně (zkrátka měl jasnou představu o tom, jak by měl obraz vypadat), navštěvoval malířské dílny a pozoroval, jak práce na objednávkách pokračují. Ne vždy mohl takový zájem umělce těšit (jistý nešťastný malíř prý čtyři dny marně hledal novou modelku, původní se totiž zdála hraběti příliš tělnatá), za své snažení však bývali štědře odměňováni. R. 1663 měl Černín již 300 obrazů, které nechal r. 1664 převézt do Prahy, kde se sbírka dále rozrůstala. Přítomnost těchto obrazů v Čechách, Černínovy znalosti a kontakty s malíři (často poskytoval rady svým přátelům) pak nemalou měrou ovlivnily další vývoj malířství českého baroka.

Markéta Valdštejnová se zapsala do dějin především jako donátorka církevních a všeobecně prospěšných staveb, k čemuž využívala obrovitého Černínského majetku, aniž se starala o to, že dluhy po jejím otci dále neúměrně rostou, hospodářství na panstvích vedených lhostejnými hejtmany a úředníky se propadá a milionové půjčky, poskytnuté panovníkovi, se nevracejí. Soupis jejích dobročinných investic se však nedá shrnout na jednu stránku; jako příklad uvádíme významnou stavbu kláštera Alžbětinek v Praze Na Slupi spolu s relativně velkou nemocnicí pro ženy, na tehdejší dobu velmi moderní. Významná mecenáška dále štědře podporovala kláštery (např. kapucíny v Mnichově Hradišti a v Praze) a mezi stavby a opravy far a kostelů jistě patří i kostel Nanebevzetí Panny Marie v Oseku. Je to asi nejvěrohodnější vysvětlení pro pokračování osecké stavby. V neposlední řadě uvádíme iniciaci vzniku poutního místa sv. Jana Nepomuckého na hradě Valdštejn u Turnova a přístavbu prostorné kaple sv. Anny z r. 1723 v Mnichově Hradišti z r. 1723 v Mnichově Hradišti (ve které je dnes hrobka Albrechta z Valdštejna) . V hraběnčině investičním programu nechyběly ani nákupy celých dalších objektů (zámků) pro jejího bratra.

Poznámka 2: V Pekařově Knize o Kosti na str. 123 asi zařádil tiskařský šotek a drží se tam pevně přes několik vydání knihy: Markéta Valdštejnová tedy nebyla sestra (jak je tam mylně uvedeno), ale dcera Heřmana Jakuba Černína. Také informace o tom, že Humprecht Jan Černín skonal v Kosmonosích, kde by mělo být v tamním kostele pohřbeno jeho srdce, není spolehlivá. Hrabě skonal v Praze a jeho srdce je uloženo v Černínské kapli kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi4). Zato se v kryptě kostela podle kosmonoských webových stránek5) nalezla při archeologickém průzkumu v roce 1935 zchátralá schránka se srdcem Heřmana Jakuba včetně identifikační desky osvětlující, kdo a proč chtěl mít své srdce uložené v loretánské kapli. Tytéž webové stránky uvádějí, že toto srdce měl přivézt záhy po pražském pohřbu do Kosmonos Heřmanův zeť hrabě Arnošt Josef Valdštejn, jenže tento Valdštejn nebyl jeho zetěm (naopak byl tchánem Heřmanovy dcery Marie Markéty6)) a navíc už byl dva roky po smrti7). Srdce převezl zřejmě skutečný zeŅ František Josef Valdštejn.

Pokud jde o pohřbívání srdcí mimo tělo, tato tradice se vyskytuje od pol. 16. století v Římě, kdy byla srdce papežů ukládána v jednom z římských kostelů. Podobně nakládali s tělesnými ostatky v letech 1654-1878 i Habsburkové: těla pohřbívali v rodinné kapucínské hrobce a srdce v loretánské kapli augustiniánského kostela8). Zvyk šlechty pohřbívat svá srdce ve stavbách napodobující slavná mariánská poutní místa (loretánská kaple – Santa Casa, kaple Panny Marie Altöttingské) se brzy dostal i do českých zemí a je doložen nejen u Černínů, ale i u příslušníků dalších rodů.

Při předání vlády nad Černínským majetkem již plnoletému dědici zatěžovalo jej na 30 milionů Kč dluhů (přepočet Pekařův ze zlatých na měnu 20. let 20. stol.), ale mladý pán to neregistroval, vršil další dluhy svou mecenášskou aktivitou, půjčkami panovníkovi a náklady svých nejvyšších státních funkcí dál a tíhu situace si uvědomil až r. 1723, kdy zavedl drastická úsporná opatření, ale už bylo pozdě. Hospodářství se valilo dál po šikmé ploše dolů. Je paradoxní, že „vladař domu Hradeckého a Chudenického“ také stál v čele komerčního kolegia, jehož snahou bylo povznést země Koruny České hospodářsky, zavádět manufaktury, pečovat o vývoz, a jeho vlastní hospodaření přitom takto upadalo. Když pak František Josef Černín r. 1733 vyčerpáním zemřel (tuberkulóza?), nastal čas pro jeho manželku, rozenou Isabellu Marii Westerloo, postupně rozprodávat některá panství. Dá se však s jistotou (v souhlase s Josefem Pekařem) říci, že dluhy na panstvích by dnešní moderní banky hravě pokryly. Tehdy však byla situace jiná. Dluhy dosáhly částky kolem 1,5 milionu zl. Panství kostecké koupil r. 1738 Václav Kazimír Netolický, rytíř z Eisenberka, za nízkou cenu 377 tisíc zlatých. Bylo ovšem zpustlé, snad i vykradené.

Vraťme se ale ke stavbě oseckého kostela. Pro Černínku a zároveň Valdštejnku Markétu nemohl být problém přivést do Oseka stavitele Valdštejnů Mikuláše Raimondiho, který po několik let pracoval pro Valdštejny v Mnichově Hradišti a měl v té době jistě již dobrou pověst stavitele.

Mikuláš Raimondi (uváděný též jako Raymondy, Raymundi, Reimondi, Romedo, Niccolo, Nikolo apod.) nepřistupoval k této stavbě jako nováček. Archivně je doložen v letech 1698 – 1714. S jeho jménem se poprvé setkáváme v letech 1692-94, kdy působil jako zednický polír u Franceska Ceresoly (stavitel zámku Humprecht) a poté i u Giovanniho Battisty Allia při přestavbě mělnického zámku. Pracoval především pro Valdštejny, přechodně i pro Černíny. Zpočátku bydlel v zámku Kláštera Hradiště nad Jizerou. Výčet Raimondiho staveb a prací, jež zde uvádíme, není zdaleka úplný9). Vedl například přestavbu kostela sv. Barbory v Bakově n. Jizerou (1701-2), jako štukatér se osvědčil při výzdobě stropů mnichovohradišŅského děkanství a zámku. Vystavěl faru v Bosni (1703), kostel sv. Havla v Tuháni (1711) a opravoval požárem poškozený klášter a kostel sv. Františka z Assisi v Turnově (1707). R. 1711 postavil pro Františka Josefa Valdštejna zámeček (myslivnu) v Maníkovicích, v tomtéž roce dostal 1209 zl. 10. kr. za dokončení „pomerančhausu“ (oranžérie), „lusthausu“ (sala terrena), domů pro zahradníka a vrátného a další práce v Mnichově Hradišti. Právě ona sala terrena,vykazující rysy italské a vídeňské orientace, již měl Raimondi vyprojektovat, nás přivádí na myšlenku, že Raimondi byl snad v kontaktu s G. B. Alliprandim, který pracoval na přestavbě nedalekého zámku v Kosmonosích a tyto vídeňské předlohy českému prostředí „dohodil“10). Navíc je zde úzká vazba nadřízené šlechty (resp. hraběnky Marie Markéty) na Černíny, pro které Alliprandi tak často pracoval. Zásluha Valdštejnů o Mnichovo Hradiště je veliká a ještě dnes přijíždějí jejich potomci kochat se nádherou staveb svých předků.

Ve stejné době, kdy Raimondi prováděl stavbu (dostavbu?) kostela v Oseku, stavěl pro Černíny také v Horních Stakorech (1712-14). Podle údajů v různé literatuře měla být osecká stavba hotová v r. 1717, ale vznikají tu určité nejasnosti. Podle dendrochronologické analýzy, zmíněné již v kapitole 2 v předchozím čísle OJKT, vzorek z krovu nad kostelní lodí ukazuje na smýcení dřeva v r. 1720 s tolerancí plusovou! To je důvod k zamyšlení se nad datem ukončení stavby a také nad tím, že se stavbou se skutečně příliš nepospíchalo. Druhý vzorek ukazuje na smýcení dřeva po r. 1855, což by se mohlo týkat řádné opravy střechy.

Další údaje o kostele v Oseku jsou zatím nedostupné. V r. 1738 skončila stoletá vláda Černínů na Kosteckém panství a hodnotíme-li jejich přínos pro Osek, jeví se jako sporný: nejprve ztráta a neobnovení kostelní farnosti na jedné straně a opožděné řešení situace stavbou pěkné zvonice a vyzdění stavby kostela na straně druhé. V každém případě prestiž Oseka jako obce poklesla. Fakt, že prodejem kosteckého panství Netolickému přišel osecký kostel o kapitál i s úroky 6.698 zl. 50 kr., byl již uveden v předchozím čísle OJKT (str. 283).

Nový vlastník kosteckého panství Václav Kazimír Netolický se především velice zasloužil o rakouskouherský stát. Nejprve jako královský podkomoří (1739), od r. 1749 doživotně jako prezident Královské reprezentace a komory (něco jako místodržící), měl na starosti finanční správu, za války s Pruskem 1741 byl generálním vojenským komisařem, 1748 dvorským sudím, historie si
jej pamatuje také jako významného ekonoma. Měl velmi blízko k panovnici Marii Terezii a požíval její veliké vážnosti. Spolupracoval na Tereziánském katastru a rok před smrtí (1759) dosáhl titulů hraběte a zemského maršálka.

Osecký kostel posloužil jeho zemřelému tělu (1760) jako místo dočasného uložení, než bylo v kryptě soboteckého kostela připraveno místo pro jeho rakev.

Nicméně Netolický, jeho syn a po nich i složitě odvozovaní dědicové kosteckého panství na hrad přijížděli jen sporadicky, žili v Praze či Vídni a vybudovali si pohodlný zámeček ve Vlčím Poli s velikou knihovnou, čímž se od Oseka, jeho kostela a jeho potřeb ještě více vzdálili. Je nutné zmínit se také o velkých selských rebeliích v r. 1680 a hlavně r. 1775, které byly vyvolány především krutovládnou robotou, fyzickým týráním a bezohledným zacházením s poddanými a jejich všeobecně známým tupením a ponižováním.

Můžeme jenom uvést, že kostel byl r. 1741 opravován [Literácký spolek Sobotecký na opravu zapůjčil 500 zlatých, r. 1846 byla provedena ke kostelu jižní přístavba, r. 1860 byly na kostel pořízeny hodiny (majetek obce – po-psáno níže), r. 1981 za pátera Petra Němce byla provedena generální oprava kostela (finančně hrazená prostřednictvím děkanského úřadu v Sobotce), spočívající v pořízení nové fasády se žlutým nátěrem, výměně střešní krytiny a opravě číselníku hodin]. V posledních desetiletích byl kostel několikrát vykraden: r. 1994 (sakrální předměty za 85 tisíc Kč), r. 1997 (sakrální předměty za 60 tisíc Kč) a r. 2009 (sakrální předměty za 55 tisíc Kč). V kostele se již necelebrují mše, ani pohřby z kostela se již neprovádějí, pouze z prostoru hřbitova. Kostel se nepoužívá a tato významná barokní stavba chátrá. V červenci 2009 srazila silná vichřice kříž nad zvoničkou na střeše kostela. Byl sňat k opravě horolezeckým způsobem (viz: doprovodný snímek) a my byli přizváni, abychom se přesvědčili, zda se v malé báni pod křížem nenajde nějaká písemná dokumentace. Nic takového v ní bohužel nebylo. Kříž dosud nebyl opraven.

Poznámka 3: V kapitole 3 v minulém čísle OJKT 1/2010 je jako literatura č.6 na str. 22 uvedena neznámá šifra Rk. Historik Karol Bílek (soukromé sdělení) se s 90%ní pravděpodobností domnívá, že šifra znamená „Rodák“ a patří Miloši Peldovi, který v letech 1936-7 jezdil do Černínského archivu v Jindřichově Hradci za svým známým archivářem Karlem Třískou a setkával se zde s hrabětem Eugenem Czerninem. Považujeme tuto informaci za zajímavou.

Dále chceme ještě provést opravu přesmyku čísel v datu zhotovení modelu osecké zvonice, uloženého v Národopisném oddělení Národního muzea. Správný je rok 1894. Tím se omlouváme PhDr. Mevaldové, která nám údaj poskytla. Dále ještě: fotografie Mgr. Nečesané zabloudila do článku na str. 21 ze článku, který autorka připravila do tohoto čísla. Na snímku paní kampanoložka prohlíží hlavu spuštěného s o b o t e c k é h o zvonu, zda spolu se zaprasknutím ocelové hlavy nedošlo k poškození koruny zvonu. Správný původní snímek je vložen do této kapitoly. (Viz: Barevná vložka, II. (OJKT č. 2/2010) dole.)

4.2. Architektura kostela

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Oseku je venkovským kostelíkem, proto v něm nenajdeme velkoryse řešený vnitřní prostor, žádné boční kaple, monumentální nástěnné malby ani působivou štukovou výzdobu, jak je můžeme obdivovat v městských kostelech. Přesto si myslíme, že architektonická složka kostela stojí za řeč. Bohužel se nám nepodařilo sehnat regulérní půdorys, proto přikládáme pro představu alespoň polohopis z katastru.

Jedná se o podélnou jednolodní orientovanou stavbu s plochým závěrem presbyteria, ke kterému na východní straně přiléhá sakristie, s bočními rizality (část architektury vystupující z líce průčelí stavby) na severní a jižní straně lodi, přičemž k jižnímu rizalitu přiléhá předsíň. Dispozice lodi je trojdílná. Prostor podkruchtí je sklenut jedním polem valené klenby s lunetami, prostor nad kruchtou je plochostropý. Hlavní prostor lodi o téměř čtvercovém půdorysu je upraven centrálně do osmistěnu a sklenut plackovou klenbou s kalotem, nesenou nakoso vytočenými přízedními pilíři s profilovanými římsami a s nikami. Presbyterium je zaklenuto taktéž plackou nesenou dvěma pilíři pod vítězným obloukem a dvěma pilastry na východní straně. Plackové klenby jsou šalované ze dřeva a omítnuté štukovou omítkou. Sakristie i předsíň jsou plochostropé. Světlo je do prostoru přiváděno ze severní a jižní strany dvojicí obdélných, půlkruhem uzavřených okem v lodi a presbyteriu, ze západu pak oknem nad kruchtou. Sakristie je osvětlena obdélným východním oknem, schody na kruchtu malým obdélným severním okénkem. Vstup je zajištěn ze západní strany a z jižní strany předsíně.

Nároží západního průčelí zpevňují mohutné kamenem obložené opěráky a člení je vysoké toskánské pilastry. V ose průčelí je umístěn barokní edikulový portál, nad ním je okno. Bohatě členěné ostění portálu vyrůstající z vysokého profilovaného soklu flankují zkosené pilastry nesoucí kladí a hlavní římsu. Do segmentově zalamovaného ukončení průchodu zasahuje klenák podpírající profilovanou římsu nadpraží, jež nese mezi dvojicemi volut černínský erb (litery F, M, R jsou iniciálami císařů – Rudolf II., Matyáš a Ferdinand II.; do erbu přibyly jako odměna za prokázané služby Ferdinandu II. a poté, co byli Černínové r. 1652 povýšení do hraběcího stavu14). Cvikly zdobí vegetabilní ornament. Po stranách portálu člení fasádu zdvojené pilastry. Zalamované kladí nese profilovanou římsu a vysoký štít. Na zalamovaný sokl nasedá vysoký střed s konkávně vykrojenými křídly a s pilastry vymezeným polem, v němž jsou umístěny hodiny, vše je zakončeno segmentovým nástavcem. Okraje soklu nesou na pilířkách dvojici kamenných křížků, ve vrcholu nástavce na kamenném podstavci je upevněn vysoký kovový kříž. Stěny kostela jsou členěny lisenami. Předsíň s trojúhelníkovým štítem je rámována lisenami, ostění portálu má v horní partii tvar uší. Střecha kostela je valbová, uprostřed ní se na polygonálním tamburu vypíná lucerna (zvonička) s cibulovou střechou, na níž byla umístěna makovice s vysokým kovovým křížem (který, jak bylo výše zmíněno, neodolal prudké letní vichřici). Předsíň je kryta sedlovou střechou.

Pokud jde o časové vymezení vzniku jednotlivých partií stavby, stále zůstává nejasné, zda Raimondi pracoval na přestavbě započatého kostela, či zda šlo o kompletní novostavbu. Podíváme-li se však pozorně na západní průčelí a porovnáme je se zbytkem stavby, získáme dojem určité nesourodosti. Zejména mohutné nárožní opěráky, velkoryse pojatý kamenný portál či hlavice pilířů působí poněkud robustně. Taktéž ostění okna nad portálem je řešeno jinak než u ostatních oken. Domníváme se proto, že západní průčelí je pozůstatkem starší fáze stavby oseckého kostela (patrně té, k níž došlo ještě za hraběte Černína). Vynášet soud o zbytku stavby si však netroufáme (pomineme-li předsíň, o které víme, že byla ke kostelu přistavěna r. 1846, kdy byl kostel opravován a upravován). Určit či alespoň mírně osvětlit onu přesnou hranici mezi starší a novější fází stavby by mohl pouze důkladný stavebněhistorický průzkum.

4.3. Mobiliář

Další uměleckou osobností, která má vztah k oseckému kostelu, je sochař a řezbář Jan Hájek z Mnichova Hradiště15). Narodil se kolem r. 1734 a pocházel z Horek, které jsou dnes součástí obce Bakov nad Jizerou, kde se Hájek později oženil a na krátký čas usadil. Vyučil se v dílně tehdy významné sochařské rodiny Jelínků z Kosmonos, jejichž následovníkem se později stal. O tom, že
učednická léta výrazně zformovala Hájkův styl, nelze při srovnávání soch vytvořených Hájkem a Jelínky pochybovat; zejména Hájkovy rané práce jsou téměř k nerozeznání od prací Martina Ignáce Jelínka, který mladého sochaře ovlivnil nejvíce. Kromě toho lze také předpokládat, že mezi Jelínky a Hájkem panovaly i dobré osobní vztahy, neboŅ při křtu prvního dítěte Jana Hájka a jeho
ženy Anny Marie z Bakova byl mezi svědky přítomen i Josef Jelínek z Kosmonos.

R. 1761 koupil Hájek domek v Mnichově Hradišti, kde žil až do konce života. Podle toho, co nám o Hájkově životě říkají archivní prameny, můžeme říci, že se sochaři nevedlo špatně: byl řezbářským mistrem a o zakázky neměl nouzi. Narodilo se mu ještě sedm dětí z toho pět synů, které Hájek poslal na studia – to svědčí o jeho úctě ke vzdělání.

Poznámka 4: Všichni potomci dosáhli dospělého věku a navíc ještě svého otce přežily, což v době, kdy dětská úmrtnost byla dosti vysoká, nebývalo běžné. Dva nejstarší synové Jan a František se stali kněžími, Václav byl lékařem a Josef kriminálním radou. Ignác působil zpočátku jako vychovatel u hraběte Desfoursa (Des Fours) a později na litoměřickém gymnáziu jako profesor a starší kolega Josefa Jungmanna, který byl jeho švagrem – manželka Jungmanna a manželka Hájka byly sestrami.

Hájkovy práce jsou doloženy ve vesnicích a městech jako např. Příchovice, Bakov, Bozkov, Liberec, Český Dub, Jeřmanice, Bělá pod Bezdězem, Klášter Hradiště nad Jizerou, Lomnice nad Popelkou, Libošovice etc. Působil však zejména v Mnichově Hradišti a na Mladoboleslavsku.

Z r. 1777 je v účtech oseckého kostela záznam o zaplacení 220 zl. sochaři Hájkovi za dodání nového oltáře a provedení dalších truhlářských prací a téhož roku obdržel 55 zl. malíř Patočka z Mnichova Hradiště za oltářní obraz. Jistě není bez zajímavosti, že tito dva umělci se později stali příbuznými, to když se r. 1783 nejstarší Hájkova dcera Marie Anna provdala za Patočkova syna Josefa, rovněž malíře.

Dřevěný, hnědě polychromovaný a zlacený rámový oltář v oseckém kostele působí impozantním dojmem, je bohatě zdobený mřížkou a rokajem (což jsou typické pozdně barokní čili rokokové ornamenty) a pro Hájka charakteristický postavami dvou vznášejících se andělů po stranách rámu a vysokou zástěnou tabernáklu spolu s bočními brankami.

Poznámka 5: Tabernákl je schránka na ciborium (kalich s víčkem, uchovávají se v něm hostie) a monstranci (schránka, v níž se vystavuje hostie upevněná za sklem v měsíčku zv. lunula), stává na mense oltáře.

Naopak zpodobení Boha Otce s rozevlátou drapérií na vrcholu rámu je ryze jelínkovské. Na podstavcích po stranách oltářní mensy jsou umístěny sochy sv. Jáchyma a sv. Anny, rodičů Panny Marie, které je kostel zasvěcen. Sochy jsou zhotoveny v životní velikosti, jsou dřevěné, zezadu vyhloubené, bíle a zlatě polychromované. Rozevláté drapérie a kontrapost vzbuzují dynamické vyznění (zvláště patrné u sv. Jáchyma, oproti němuž socha sv. Anny působí přece jen poněkud klidněji a statičtěji), gestikulace a živý výraz ve tvářích dodávají sochám na expresivitě. Nutno ovšem dodat, že hájkovská pozdně barokní expresivita (citová a psychická výrazovost) je zcela nesouměřitelná s expresivitou děl mistrů vrcholného baroku, jakým byl u nás např. Matyáš Bernard Braun.

Oltářní obraz od Patočky s námětem Nanebevzetí Panny Marie je dnes bohužel značně zchátralý a poškozený vlhkostí, plísní a pozdějšími přemalbami.

Domníváme se, že Hájkovou prací je i kazatelna, z níž se dnes dochovala pouze kostra; socha Krista Spasitele ze stříšky kazatelny a desky s reliéfy světců z poprsně jejího řečniště stejně jako dvojice andílků po stranách tabernáklu a horní části oltářního rámu a mnoho dalších sochařských i jiných cenných uměleckých děl jsou dnes nezvěstné, poté, co byly svatokrádežně odcizeny.

Hodnotíme-li osecký oltář, lze říci, že přesto, že i zde Hájek stylově navazuje na Jelínky a nedosahuje v detailech jejich umělecké a technické úrovně, patří dílo k tomu lepšímu a hodnotnějšímu nejen v rámci Hájkovy tvorby, ale i v kontextu pozdně barokní sochařské produkce severovýchodních Čech.

Z dalších uměleckých předmětů, které se v kostele nacházejí, je třeba zmínit boční oltáře zasvěcené Panně Marii a sv. Václavu. Z nápisu na desce oltáře sv. Václava se dozvídáme, že „Leta Páně 1846 obnoven a vybílen jest tento dum Boži a tyto dva postraní oltáře jsou vuzdvižený za panováni pána Leopolda a Anny Mikových vrchnořiditele panstvi Kosteckého, z žádosti obyvatelů voseckých s přispěním k tomu náležejicích obci ke cti a chvále Paně Marii, a sv. Václava, kteréžto v největši uctivosti chovaji a o zvelebeni toho domu Božiho ustavičně pečuji. K vykonáváni svatých Služeb náklad vedli u oných oltářu Matěj a Anna Folprechtovi. Tehož času rychtařem byl V. Pažant a obecnim V. Folprecht, služebnici chrámu Paně M. Macaun a J. Jirku. Obnovil Fr. Hořejši“. Podle evidenčního listu vznikl oltář sv. Václava ve 2. pol. 17. století a r. 1846 byl pouze opraven; obraz sv. Václava by měl pocházet z r. 1915. Naproti tomu oltář Panny Marie byl zhotoven právě r. 1846; namísto obrazu zde byla umístěna socha Panny Marie a Krista. Ty, stejně jako další čtyři sochy z obou bočních oltářů, jsou dnes nezvěstné.

V prostoru kostela je umístěn též dřevěný krucifix neznámého data a provenience, s tmavými břevny kříže a s bíle a zlatě polychromovaným korpusem Ukřižovaného. Způsob ztvárnění připomíná krucifixy z jelínkovské dílny, jeden z nich se nachází v kostele sv. Maří Magdaleny v Sobotce.

Dále jsou zde dva obrazy od neznámých autorů s náměty Nanebevzetí Panny Marie a sv. Josef s mladým chlapcem Ježíšem?), třetí obraz znázorňující světce ve františkánském rouchu a krucifixem v ruce (nejspíše sv. František z Assisi) je v pravém dolním rohu signován „J. Čumpelík“ a datován r. 1913.

Současné lavice byly pořízeny r. 1714, starými lavicemi byl vybaven kostel v Nepřívěci18. Dřevěná zpovědnice ničím zvláštním nevyniká, snad pouze tím, že uprostřed vyřezávaného štítu nese znak s písmeny IHS s křížem a třemi hřeby v kruhu, který připomíná trnovou korunu. Právě tento znak (avšak se slunečním kotoučem místo trnové koruny) byl (a stále je) znakem Tovaryšstva Ježíšova čili jezuitského řádu. Zde by bylo možné spekulovat, zda mohla být zpovědnice původně součástí mobiliáře některého z kostelů či konventu pod správou řádu, a pakliže ano, jak a kdy se dostala do Oseka. Jistou možnost by skýtal rok 1777, kdy byl řád načas zrušen a mobiliáře kostelů a konventů rozprodávány a rozváženy. Toto zde však načrtáváme jako čirou hypotézu.

4.4. Hodinový stroj

Ve středním poli štítu západního průčelí jsou zachovány původní věžní hodiny, které jsou nyní navrhovány mezi kulturní památky. Kronika obce Vosecké na str. 14 zaznamenává ze zápisků Václava Ulrycha (Vosek č.2): „20. října 1860 dávali na věž hodiny“. Tento skutečně pozoruhodný a nádherný stroj, který je ovšem nutno denně natahovat – zvedat závaží, zhotovil onoho roku 186019) známý sobotecký hodinářský mistr Jan Prokeš, autor mnoha desítek věžních i jiných hodin. V r. 1865 také vytvořil pro soboteckou radnici – jako jedny z prvních v Čechách – hodiny s prosvětleným ciferníkem20). Údajně mu při výpočtech pomáhal sobotecký kaplan Damián Šimůnek, výborný matematik21). Cena, za kterou byly osecké hodiny vyrobeny, není známa, ale přibližně ji můžeme odvodit srovnáním: ve stejné době zhotovil Jan Prokeš nové hodiny věžní a nové hodiny radniční pro Sobotku. Věžní přišly na 300 zl., radniční stály 180 zl.22) Hledejme cenu někde mezi, spíše blíže k ceně hodin věžních. Další zajímavé dobové srovnání cen: socha sv. Jana Nepomuckého stála 630 zl. Mistr Prokeš také svým vynikajícím modelem Pražského orloje – tehdy velmi porouchaného – inicioval opravu toho vzácného stroje. Ovšem magistrát nakonec přidělil opravu pražským hodinářům. Věžní hodiny ovšem už v té době nebyly výjimečným výrobkem. Pekař23) píše o kosteckém hodináři Martinu Skřivánkovi a způsobu, jakým tento šibal „stanovoval ceny“ za údržbu soboteckých hodin. To však spadá do období držení hradu Švédy v 1. pol. 17. století. – Mistr Jan Prokeš je pohřben na soboteckém hřbitově.

4.5. Varhany

A jako perlička na konec – chlouba oseckého kostela: varhany.

Přítomnost varhanního stroje v Oseku je doložena k r. 1714, jednalo se o pozitiv neznámého stáří, který byl toho roku opravován a později r. 1738 přenesen do kostela v Markvarticích. Namísto něj stávaly v Oseku malé varhany či pozitiv od pražského varhanáře Jiřího Vojtěcha Dvorského, údajně z r. 1725; bezpečně doloženy jsou r. 1762. Odměna 150 zl., které Dvorský za stroj obdržel, by ale odpovídala mnohem většímu nástroji, než jaký se měl v kostele nacházet. Nicméně v r. 1771 je v rámci výbavy kostela rokokovým mobiliářem pořízen nový pozitiv, tentokrát patrně od varhanáře Horáka z Kutné Hory, který tehdy pracoval pro sobotecký chrám.

Současný mechanický zásuvkový stroj vznikl r. 1837 na náklady obce s přispěním soboteckého děkana. Varhany zhotovil semilskolhotský mistr Jan František Gottwald a jde o nástroj vskutku výjimečný – osecký nástroj je zřejmě jediným v úplnosti dochovaným dílem vyšlým z poslední enerace gottwaldovské dílny.

Varhanní skříň je zeleně mramorovaná, ze zadní strany datovaná r. 1837. Varhany disponují krátkými basovými oktávami (C – C 3, C – A 0). V přední stěně spodní části varhan je umístěn hrací stůl s manuálem, osmi rejstříky (plánovaná fugatura nebyla osazena) a dvanáctitónovým pedálem. Horní část varhan je trojdílná, s prospektovými (přední viditelná řada) cínovými píšťalami. Stroj poháněly dva klínové měchy; dnes jsou napojeny na elektroventilátor. R. 1847 byly varhany opravovány patrně ještě samotným autorem, r. 1881 je v účtech za opravu varhan uveden Sakař ze Sobotky.

Nejenže se varhany dochovaly ve své původní nezměněné podobě, ale jsou i dodnes funkční. Zájemci se o tom budou moci přesvědčit na začátku července tohoto roku, kdy v oseckém kostele proběhne v rámci festivalu Šrámkova Sobotka koncert barokní varhanní hudby. 

A snad to nebude znít příliš neskromně, když s radostí poznamenáme, že k oživení ducha varhan skrytého v píšťalách pod nánosem prachu i ducha samotného kostela přispěla nemalou měrou právě tato studie.

Josef JINDRA + Hana RUNČÍKOVÁ.