(zdroj: vlastivědný sborník „Od Ještěda k Troskám“ 2016-03)
Jednou z oblastí, které se prusko-rakouská válka 1866 dotkla, třebaže jen okrajově, bylo Sobotecko. I zde se krátce bojovalo a umíralo, i zde najdeme pomníčky na hrobech padlých a zemřelých, i zde se dochovaly písemné materiály nejen úřední povahy, ale i kronikářské a vzpomínkové záznamy či ohlasy v krásné literatuře.
Pro svou práci jsem použil prameny uložené ve Státním okresním archivu Jičín (písemnosti ve fondech Okresní zastupitelstvo Sobotka, Městský úřad Sobotka, některé obecní, školní, farní i soukromé kroniky), dále některé tituly odborné i populární literatury i literatury regionální; pozornost si zaslouží i autoři krásné literatury z našeho kraje, v jejichž dílech se válka odrazila. Jednotlivá díla jsou uvedena v příslušných poznámkách.
I.
Za jakýsi úvod k válečným událostem je považována několikaletá činnost pruských vyzvědačů. Důkladně se seznámili s místy možných budoucích bojů, mj. si krajinu fotografovali. Z té doby pochází např. snímek hradu Kosti od A. Stiehma.[1]
Obavy lidí vzrůstaly od zimních měsíců let 1865–1866. V kronice oseckých Macounových pisatel uvádí: „Celej rok se už zjara povídalo o vojně a četly noviny a dávaly hlavy dohromady. Každej si myslel, že Prajze přes vodu nepustěji.“[2]
Až téměř do konce června 1866 byl ale na Sobotecku poměrný klid. Rakouské oddíly pochodovaly k severním hranicím Čech a chystaly se utlouct nepřítele čepicemi.[3] „Babička šla z kostela soboteckého a najednou táhlo tolik vojska, že ani nemohla jít po silnici a musela jít polem“,[4] zapsal si osecký rolník Macoun. Děti ve školách od 23. června měly předčasné prázdniny nebo připravovaly cupaninu pro potřebu lazaretů.[5] I sobotecká škola za kostelem byla s předstihem upravena na lazaret. Jen přesné datum řídící učitel Antonín Vojtěch Sakař nemohl zjistit, a tak ve třech kronikách soboteckých škol uvádí tři různé varianty ukončení vyučování: 30. května, na začátku června a v polovině června.[6]
To už také nastal velký útěk lidí před Prajzy. Nejprve se objevili uprchlíci ze severu. František Kupec uvedl v markvartické sousedské pamětní knize: „Když Prušáci vtrhli do Čech, lid před níma ze všech stran utíkal, neb se pravilo, že mladý lid rekrutují. Bylo to přežalostné podívání na ten ubohý lid, když až od hranic skrz a okolo Markvartic se hrnul: tu vůz s dětma a kolem mužové i ženy, tu s kozou, tu zase mladý lid, každý uzlíček na zádech neb pod paždí, tu zase plačící stará babička s uzlíčkem o překot utíká.“ [7] „Lidi utíkali od Turnova, z Dobšína a od Libošovic. Tady jela fůra s peřinami, tu zas strejc s trakařem a na něm truhlu, tu zas vedli dobytek a říkali, že ty mladý budou brát, tak hospodářové mladí a chasa utíkali do lesů a schovávali se“, vzpomíná osecký Macoun.[8] „S dobytkem sme utekli na Zeleneckou Lhotu k mé dceři číslo domu 29, kde mnoho set dobytka skryto bylo a v lese tam, nebo Prusi dobytek a drůbež všecko brali a žrali. Též odešlým lidem dveře lámali a co tam nalezli, pokradli. Lépe bylo doma ostat a všecko k jídlu a dobytek odvléct do lesů a jim otvírat a něco dát jíst“, uvažoval Martin Špína ze Spyšové.[9] Na Zeleneckou Lhotu a do Skyšic směřovali i uprchlíci z Vesce.[10]
27. června se začíná bojovat v našem kraji, rakouské oddíly zaujímají pozice v kosteckých lesích, aby kryly hlavní síly před nenadálým přepadením. Tlačily na ně jednotky pruské I. armády prince Fridricha Karla (přenocoval později i na soboteckém děkanství) a Labské armády generála Herwartha z Bitenfeldu.
28. června ráno počal rakouský a saský ústup od Jizery. Vyklízí se zbytek Turnovska a Mnichovohradišťska. „Po poledni zvěstovali sloupové dýmu od Hradiště požáry…“, píše Jan Palánek.[11] Nebyl to hezký pohled. Unavení Rakušané procházeli od Horního Bousova přes Osek a Sobotku k Samšině a dále k Jičínu v pořadí: 1. jezdecká divize gen. Edelsheima (ubytovali se na Samšině), pak štáb 1. armádního sboru gen. Clam-Gallase, brigády generálů Poschachera (Sobotka), Pireta (Stéblovice), Abeleho (Horní Bousov), Leiningena (Osek) a Ringelsheima (Kost). Sasové ustupovali jižněji přes Březno, Dlouhou Lhotu, Dolní Bousov a Domousnice k Libáni a Markvarticím. Vrchním velitelem byl saský korunní princ Albert; faktické velení bylo v rukou velitele rakouského 1. armádního sboru Eduarda Clam-Gallase. Saský král Jan se dopoledne modlil v kostelíčku ve Všeborsku; i s Albertem nocoval v Dolním Bousově, Clam-Gallas v Sobotce. Jednotky byly většinou značně vysílené.[12] V sobotecké děkanské kronice se dočítáme: „První mrtvola sem přivezena od Hradiště, byla setníka Emila Greisingra od c. k. pluku číslo 73 Gulaye, kterýž vyvázl ten den ze třech bitev neporušený, u Bosně pak po velkém namahání mrtvicí raněn sklesl. Před Sobotkou jeden muž od téhož pluku ze zoufalství se zastřelil, opět jiný zde v městě ze zeslábnutí a hladu mrtev padl, jiný opět ze Sobotky ke Lhotce se též zastřelil.“[13]
Naostro se na Sobotecku začalo střílet po půlnoci 29. června v kosteckých lesích. Myslivci 26. praporu zde úspěšně zdržovali pruský postup, byť za cenu značných ztrát. V poslední srážce padl i jejich setník Rudolf Blatteis. Celkem prapor ztratil 5 důstojníků a 72 mužů (Prusové 1 důstojníka a 13 mužů). Ostatní ustoupili, k ránu prošli hradem a směřovali k Sobotce.[14]
Prusové se několikrát snažili hradu zmocnit. V tom jim však úspěšně bránila 6. divize 73. pěšího pluku Viléma vévody würtenberského. Ta pod vedením setníka Karla Soyky obsadila všechny důležité pozice nejen na Kosti, ale i v pivovaru a na okolních výšinách. V jeho hlášení se doslova píše: „Panu poručíku Rungemu od 11. setniny byla uložena oprava tarasů… Pan nadporučík Dobrzanski byl vyslán s půlsetninou na hlavní nádvoří. Pan nadporučík Peucime s půlsetninou na východní galerii a na střechu. Pan poručík Lamatsch na západní galerii a na věž. Pan poručík Jaschke na severní stranu pivovaru, v němž bylo vylomeno 27 střílen. Panu setníku Mayerovi a poručíku Hoppemu byla svěřena obrana západní brány a přilehlé galerie. Půl setniny zůstalo v záloze ve dvoře… Panu poručíku Gargerovi s jednotkou pionýrů bylo uloženo, aby prokopal silnici vedoucí na sever a zabarikádoval ji… Hrad byl opatřen dostatečnou zásobou pitné vody i vody k hašení, poukázána nosítka pro raněné. Brigáda byla rozestavena na výšinách na jih a na východ; byla uvedena v činnost dvě, pak čtyři děla.“[15] Teprve když všechny rakouské i saské jednotky bez problémů odpochodovaly směrem k Jičínu, byla obrana hradu odvolána a jednotka ho opustila. Měla pouze dva raněné. Prusové pak bez boje obsadili prázdný hrad a vydrancovali opuštěné byty úředníků a zaměstnanců.
Bojiště si hned ráno 29. června prošli i turnovský františkán Jan Erazim Vitásek s libošovickým farářem Antonínem Učíkem. Zhlédli mj., že „cesty ke Kosti v údolí byly zataraseny“.[16] Existenci zátarasů potvrzují i občané Dobšic, kteří je po bitvě pomáhali odstranit.[17]
Ringelsheimovy pluky pak ještě nějakou dobu držely pozice v okolí Sobotky. Sakař píše: „Děla byla již umístěna na návrší nade Lhotkou, myslivci zaujali novou pozici v ohradě hradu Humprechta a hřbitova. Než rychlý postup Prušáků od Mnichova Hradiště a od Kosti zabránil boji.“[18] Situaci potvrzuje i děkan Jan Palánek: „Vojsko císařské postavilo se nad Sobotkou od povětrného mlýna na půlměsícovém návrší k Lavicům…“[19] I spyšovský Martin Špína si zaznamenal, že „naši se položili u Steblovic, u větrného mlejna“.[20] Podrobný je zápis Jana Rulce: „…večír přijela naše atalerie. Obsadili Bořenova až k Černý louži, k Zajakurům, ale ráno 29. na svatýho Petra a Pavla, dyž se rozednívalo asi ve dvě hodiny, všechno vojsko, jak atalerie, tak pěší, ustupovalo k Ohařicům… Tady vostalo asi dvě škadrony husarů za obecníma stodolama na východní straně v poli… Ty čekaly do 11 hodin dopoledne, potom odjely k Jičínu. To bylo poslední rakouský vojsko.“[21]
Také Sasové ustupovali. Jan Špína si poznamenal, že v noci tábořili u města Bousova a v Rohatsku, ráno couvli k Domousnicím. Otakar Hurych zaznamenal podle vzpomínek svého dědečka, rychtáře Pažouta, jak se náhle objevil na návsi v Markvarticích saský král a jak Sasové rekvírovali v obci koně, které před nimi sousedé schovávali. Král si našel čas k odpočinku na Pažoutově statku, kde se mu líbil velký dvůr.[22]
A ještě jeden citát z Rulcovy kroniky: „29. červen. Ten den připad na pátek. Ráno sem měl jít do kostela a mně skřípaly boty, tak sem šel bos, ale bylo nás jich tam víc, kerý byli bosi. V kostele bylo jen trochu dětí a pár dědečků a babiček. Děkan Palánek sloužil mši a pan učitel Matěj Barcal v první muský lavici seděl a začal zpívat ‚Spomeň, ó Královno milá, že nebylo slýcháno, že bys koho opustila, když jest k Tobě voláno‘. Vtom se strh takový vzlykot a pláč, že chvíli ten zpěv nebylo slyšet, a dyž sme šli z kostela, tak poslední naše husaři ujížděli ke Lhotce.“[23]
Na závěr této kapitoly musíme zaznamenat ještě odjezd generála jezdectva Eduarda Clam-Gallase ze Sobotky, kde nocoval na Poště. Markvartický administrátor Jan Rutta zaznamenal v obsáhlém zápisu ve farní kronice i tato slova: „Hrabě liberecký Klam-Gallas, velitel armádního sboru rakouského, byl tak notně zpitý, že na koně jej vysaditi /!/, a poněvadž se na něm udržeti nemohl, do kočáru posaditi museli.“ [24] Událost potvrzuje také Jan Rulc: „Dále se musím zmínit o jenerálu Glam Galasovi, kerej měl velení nad rakouským vojskem. Na sv. Petra a Pavla 29. června 1866 ráno po osmé hodině ho vyvedli z Pošty z čísla 215, kde byl ubytovanej, na náměstí, kde měl uchystaného koně, a von byl v tak nepříčetném stavu anebo opilej, že z jedný strany ho na koně vysadili a z druhý strany spad. Říkali, že ho museli přivázat, že už ustupovalo poslední rakouský vojsko, báli se, aby ho nezajali Prušáci. A von, dyž se spamatoval, tak křičel: „rykcuk, rykcuk!“ a ujížděl se štábem až za Jičín. Tak vypadal velitel rakouský západní armády.“[25]
II.
Motto: Tam v Sobotce na náměstí
pruští koně z kašny pili
(Fráňa Šrámek: Měsíc na náměstí)
Nezačali jsme tuto kapitolu citátem ze Šrámkovy básně jen tak pro nic za nic. Šrámek, důsledný antimilitarista, měl vojáky rád. Důkazem toho je i několik odstavců v románu Stříbrný vítr, kde autor líčí vyprávění babičky Jeníka Ratkina o příjezdu Prusů na sobotecké náměstí. Můžeme je považovat za autentickou vzpomínku Šrámkovy babičky Johanny Ptáčníkové, která sledovala události z okna bytu na náměstí.
„Ale tu už, jak stojím u okna, jako by se mi kol očí červený vítr přehnal a několik červených pruských husarů kmitlo se napříč náměstím. Vykřikla jsem a nebožtík dědeček také přiskočil k oknu. Řekl jen: Ježíšmarja, už jsou tady. A za prvními přihnali se druzí a zrovna před náš dům.“ [26]
Toto vyprávění si můžeme ověřit i dalšími vzpomínkami pamětníků. Pan děkan Palánek píše: „Ve tři hodiny s poledne projížděli pruští husaři s napraženou karabinou a šavlí křížem Sobotku, hned na to na statisíc Prusů všech zbraní skrz Sobotku a pěší vojsko pod Sobotkou polními cestami u velkém spěchu ke Lhotce k Jičínu táhlo.“[27] Jan Rutta vzpomíná: „Po obědě asi o třech hodinách přijeli první červení husaři, jeden napřed, dva za ním, s obnaženými šavli do Sobotky, na zvědy. Prohlídše co střela ulice a náměstí, vrátili se k hřbitovu, pod kterým hlavní armáda stála, dali výstřelem znamení, že nehrozí nebezpečenství, aby za nimi do města táhli.“[28] Jan Rulc je ještě podrobnější: „A odpoledne ve tři čtvrtě na dvě, dyž zvonili do kostela na požehnání, tak sem přijeli první nepřátelé, červení husaři. Ti měli červený čáky na způsob klobouku – starejch cylindrů – vysoký, jenže u nich nebyla střecha, ale měli na nich červený pentle na způsob mašle. Byli celí červení a koně měli taky takovou barvu. Bylo jich dvanáct. To byla první nepřátelská patrola. Dyž jeli, tak měl každý šavli v hubě v zubech a pistuli v ruce. Ti jezdili městem kříž na kříž, a dyž prohledali město, tak jezdili pode Lhotkou, hledali naše rakouský vojsko…“ [29]
Podobně byly obsazeny i okolní obce. Obavy obyvatel Bousovska, kteří zůstali doma, vyjádřil Martin Špína: „Od Červeného mlýna po hrázi až do Bousova řad kanónů, zádu na poli k Rohacku. To bylo strašné divadlo.“ [30] Prusové tábořili pod Staňkovou Lhotou a všude žádali hlavně rekviziční dávky potravin i píci pro koně. Když je dostali, chovali se většinou slušně. Učitel Janský popsal situaci na Samšině: „Vojsko pruské se vcelku všude zde dobře chovalo a žádného násilí nikomu nečinilo, jen když se mu jísti dalo; za všecko aspoň u mne prosilo i děkovalo a při odchodu přátelsky se rozloučilo.“ [31] V Příchvoji dostal starosta Josef Pabiška údajně od pruského prince certifikát, že obec je osvobozena od dalších dávek. Pruské oddíly prý skutečně tento příkaz respektovaly.[32] Kde však nalezly zamčené dveře, tam se vloupaly a rabovaly. Příkladem mohou být zmíněné byty kosteckých úředníků.
Pruští důstojníci se při rozhovorech s místními obyvateli nejvíce smáli obavám, že Prusové budou verbovat české mladíky do pruské armády. Jeden z nich řekl otci Barbory Mačenkové: „…nač nám neučených vojínů brát, proč bychom to dělali, nás tak mnoho sem poslali, že jich ani tolik nebylo zapotřebí, my tak jako tak vyhrajeme.“[33]
V několika kronikářských zápisech se dočteme i o špatném chování některých domácích obyvatel. Markvartický administrátor Rutta upozornil, že po vydrancování Kosti Prusy: „…co ti nechali, od domácích kostských a přespolních lidí pobráno.“ A pokračoval: „Zráda krajanů Čechů neslýchaná. Soused zradil souseda a pověděl, ano, ukázal Prusům, co a kde něco uschováno a skryto jest. Chátra chodila s Prusy a měla dobré časy…“[34] Smutnou zkušenost měl i sobotecký děkan Palánek: „Mnohého užitečného poučení poskytla tato nešťastná válka taktéž i k poznání svých vlastních ovčiček. Jak například: když řiditeli zdejších nemocnic, pruskému lékaři, řečeno bylo, že v děkanském dvorku stojí pět krav a žádná ještě obětovaná nebyla, nemilým okem pohlédl tento na udavače řka: My o tom víme, však my potřebujeme mléko od vašeho pastora.“[35] Sobotecký městský úřad zase musel řešit krádež v lazaretu, jíž se dopustila jedna nevěstka.[36]
Jinak probíhal život ve městě i v okolí v době pruské okupace klidně. Sobotečtí ochotníci z řad studentů dokonce uvedli o prázdninách několik představení – hráli (samozřejmě s povolením místního pruského velitele) – mj. Tylovu Paličovu dceru a Vocelovu Harfu.[37]
Jednou z nejhorších povinností obcí byly přípřeže, ať pro rakouské nebo pruské vojsko. V Macounově kronice se dovídáme: „Když přišlo nařízení, aby dávali hospodáři koně na fiřpon, tedy dědeček Matěj musel dáti jako starosta první a jeho čeledín Koťátko jel s těma párma koňma s vojskem a čtyři neděle byl pryč a dostal se až do Vídně a chvála Bohu se vrátil zdráv i s vozem a s koňma. Dědeček mu dal za to 20 zlatých.“ [38]I pan řídící Koudelka mohl do příchvojské kroniky s uspokojením poznamenat: „Přípřeže našich sousedů všecky šťastně se vrátily.“[39] Ovšem všude takové štěstí neměli. Přípřež z Rytířovy Lhoty řídil pan Válek. „Dojel až za Hradec Králové, odkudž po nešťastné bitvě u Sádové domů s koňmi se vrátil. Koně byli touto jízdou skoro úplně zkaženy. Potom jel Prušákům na přípřež do Hradiště Mnichova.“[40] Ještě hůře se vedlo Veseckým. „Z čísla 7 musili dáti pár koní a vůz na přípřež a kočí dojel až za Vídeň. Po válce, to je asi za tři měsíce, přijel kočí se vším zase šťastně domů. Ovšemže koně byli zedraní a vůz rozbitý.“[41]
III.
Po příjezdu Prusů a po bitvě u Jičína (fronta se táhla od Ostružna, Dolního Lochova a Ohavče až po Železnici) přišly dozvuky, v první řadě bylo nutno postarat se o tisíce mrtvých, raněných a nemocných. Lazarety byly s předstihem připraveny hlavně ve veřejných budovách: v Sobotce byl zřízen Královský pruský lazaret II 2. armádního sboru ve škole, v novostavbě okresního úřadu a v některých hostincích, celkem na osmi místech, dokonce i v obecních stodolách.[42] Na kostelní věži byl vyvěšen bílý prapor na znamení, že pod ní ve škole je lazaret.[43] Původně se uvažovalo, že lazaret bude zřízen ve Kdanicích v prostorách panského dvora a kontribučenského špejcharu. Nakonec k tomu nedošlo.[44]
O prvních transportech raněných nám zanechal smutné svědectví opět Jan Rulc: „Nejsmutnější den byl pro nás diváci 30. června odpoledne a 1. července, dyž začali přivážet raněný Prušáci a Rakušany, přátele a nepřátele, na jednom voze přítel s nepřítelem. Oba naříkali na bolesti, někerej byl bledej jako stěna, někerej už umíral a někerej už byl mrtvej a krev kapala z vozů.“[45]
Pro vybavení lazaretu rekvírovali Prusové potřebný materiál i v okolí. Tak třeba na Rytířově Lhotě zabavili u Ječných půl kopy prken na postele pro raněné.[46] Kromě lékařů pomáhalo raněné ošetřovat 12 milosrdných sester a jezuité z Pruska.[47]
Podle matriky zemřelých soboteckého děkanství byla hlavní část lazaretu na západní straně náměstí v domech čp. 132, 133, 134 a 135. Ve škole zemřel pouze jeden voják. Nemocní a ranění důstojníci byli ubytováni v soukromých domech. Tak v domě čp. 6 na náměstí u kupce Hájka zemřel rakouský nadporučík Fridrich von Tempis a později pruský nadporučík Eduard Rothman. V čp. 135 (hraběcí hospoda) zemřel rakouský hejtman Vincenc Rathberger.[48] Oba Rakušané těžce ranění u Ostružna předtím bojovali u Kosti; obrany hradu se úspěšně účastnili i setník Franz Mayer a podporučíci Anton Jaschke, Richard Greschke a Lamatsch, kteří rovněž nalezli smrt na jičínském bojišti.[49]
Celkem bylo v Sobotce ošetřováno na 700 raněných; z nich 56 zemřelo a je pohřbeno na soboteckém hřbitově. (Pro srovnání: v Libuni bylo ošetřováno 1100 raněných; 91 jich zemřelo.[50]) První byl již zmíněný poručík Emil Greisinger. V Sobotce pohřbení důstojníci byli ve věku 29–35 let, vojáci ve věku 22–28 let. Jedinou výjimkou byl jeden 36-letý poddůstojník – šikovatel Václav Brejcha. Zaopatřovali a pohřbívali je sobotecký děkan Jan Palánek a jeho kaplani Jan Rutta (odešel na čas jako administrátor do Markvartic) a Jan Folprecht; k pomoci pak ještě dostali nově vysvěceného kněze Jana Tyrychtra. Pruské a saské evangelíky pohřbíval jejich saský evangelický pastor. U několika zemřelých je v matrice poznámka Zahrabal hrobník; u padlých nacházíme poznámku: Zahrabali soudruhové. Děkan Palánek neopomněl poznamenat, že na hřbitově do vojenských hrobů byly uloženy i mnohé nohy a ruce odříznuté.[51]
Těch padlých na Sobotecku bylo jistě více, než je uvedeno v matrice. Např. Bohumil Plašil uvedl v kronice Staňkovy Lhoty, že jeden raněný myslivec zemřel ve Vránovně a její majitel ho pohřbil na rohu své louky u cesty k lesu. Další byl pochován nad starou stodolou Matěje Baláka, třetí na poli nad Benešovem nedaleko velké hrušky.[52]
Pruská armáda od nás odcházela postupně; nemocnice na přelomu července a srpna. Výdaje na ni vyčíslil městský úřad pro období 30. června – 4. srpna na 1932 zlatých, 63 krejcarů.[53] I po jejím odchodu zde zůstalo 54 nemocných. Dobře informovaný Macháček uvádí, že špitál zůstal v Sobotce až do 20. září.[54] A mezitím se objevil nový krutý nepřítel: cholera. Představenstvo Sobotky přijalo 9. srpna osmibodovou směrnici, jak se před cholerou chránit; ta byla 11. srpna vybubnována a vyvěšena na obecní tabuli, ale moc asi nepomohla:[55] v Sobotce a nejbližším okolí nemoci podlehlo do listopadu 1866 celkem 43 občanů, mezi nimi poměrně mladí průbojní kupci a členové městského zastupitelstva Jindřich Häusler a Václav Pluhař. Ovšem v matrice zemřelých není cholera jako příčina úmrtí uvedena ani jednou: vždy jen úplavice nebo průjem. Proč sobotecká matrika tajila choleru, není jasné. V sousední libošovické matrice zemřelých je normálně úmrtí na choleru uvedeno sedmkrát, na úplavici jen jednou.
Dalším poválečným úkolem bylo sepsání a vyrovnání náhrad za způsobené škody. Byla ustavena Okresní komise k vyšetření škod válkou minulou způsobených, která pomocí starostů obcí získávala podklady k odškodnění. Přihlášeny byly nejen skutečně odcizené a zničené věci nebo množství rekvírovaného jídla a píce, k tomu plochy zničené úrody na polích a lukách atp., ale mnohdy i vymyšlené či řádně zveličené škody. Nejčastěji se vyskytuje požadavek na náhradu za seno, slámu, chleba, vejce, husy či roztlučené dveře. Z kuriózních škod uvádíme např. požadavek učitele z Dobšína Františka Dolenského na náhradu za ukradenou bassfligehornu; vrátný z Kosti Jan Šubrt přišel mj. o kapesní hodinky a kafemlýnek; ovčák Jan Jančík ze Semtin postrádal dva karabáče na ovce.[56] Také sobotecký školní výbor žádal náhradu za zničené školní lavice. Nejhůře dopadl kořalečník Filip Lustig ze Sobotky: Prusové mu vypili zásoby za 2880 zlatých. Větší rolníci měli také velký zájem o erární koně, které stát jako náhradu škod nabízel.
Celkově politická obec město Sobotka přihlásila k náhradě škody v ceně 38 667 zlatých, 14 krejcarů; z toho škoda na zničené úrodě na polích a lukách činila 13 932 zlatých, 75 krejcarů.
Velký požadavek na náhradu předložil hospodářský ředitel kosteckého panství Albert Knallmayer. Líčil, jak Prusové na Kosti vše roztloukli, protože na ně bylo stříleno. Ostatní věci naložili na vozy a odvezli je k Turnovu. Žadatel se svou rodinou tak přišel o všechen nábytek, šatstvo a prádlo, při svém návratu neměl ani židli, ani košili… U komise však nepochodil, bylo zjištěno, že žadatel má služné 1500 zlatých a od majitele panství obdržel podporu. Přednostně zálohově se musí pomoci nejchudším.
O zálohu na náhradu škod žádal 18. ledna 1867 i mladějovský sládek Michael Jung aj.
IV.
Když byl uzavřen mír, nemocní a invalidé se trochu pozdravili, mrtví byli pohřbeni a škody částečně nahrazeny, když si bojiště 1. listopadu 1866 prohlédl i císař František Josef I. (nejblíže se nacházel v Libuni), vracel se život pomalu do normálních kolejí. Ale na válku se nezapomnělo.
Byla o ní napsána nesmírná spousta veršů, článků, studií a knih. Hodně se opisovalo: Václav Durych od Otakara Jedličky apod. O bitvě u Kosti a u Jičína se zmiňují i kramářské písně. Nejdůležitější odborné práce pro Sobotecko napsali Josef Jirčák, Jan Kasalický, Miroslav Hataš a Emilie Štěpánová. Krásnou literaturu dotýkající se tohoto konfliktu obohatili kromě Fráni Šrámka i další naši krajané: Ladislav Novák, Jaroslav Šulc a Milena Kovářová verši, Ladislav Novák i prózou.[57] Seznámili jsme se i s kronikářskými a vzpomínkovými zápisy.
Nejviditelnějšími památkami na válku jsou však pomníky padlých. Nejvíce jich je soustředěno na hřbitově u osária ve Kbelnici, kam bylo přeneseno i několik pomníčků ze Sobotecka (Ohařice, hřbitov Samšina). 73. pluk, který bojoval u Kosti, má svůj památník u hřbitůvku v Horním Lochově. Pomníky najdeme i přímo na bojištích či na hřbitovech nejbližších obcí.[58]
Na kosteckém bojišti vznikalo první označení hrobů hned po bitvě. František Dědina vzpomíná, jak projížděl žehrovskými lesy, kde potkal hajného, jemuž „pan fořt“ nařídil čerstvé hroby označit. „Hajný tedy dělal křížky. Uštípl z polena dva nestejné kusy, jak mu od sekyrky ulítly, sbil je potom napříč hřebíkama a křížek byl hotový.“[59]
Teprve později byly hroby důstojně upraveny nebo padlí uloženi do větších společných hrobů, označených pak pomníky. Ty daly dokonce jméno křižovatce silnic od Kosti k Turnovu a od Dobšína k Dobšicím. Nejprve zde stával kříž postavený nákladem Karla Essenthera z Liberce. Majitel kosteckého panství Flaminio dal Borgo Netolický ho nechal r. 1889 nahradit dvěma památníky na počest padlých a zde pohřbených rakouských a pruských vojáků.[60] V r. 1960 byla těla exhumována a kvůli rozšíření křižovatky pohřbena na návrší o kousek výše.[61] Jehlanec z protější strany silnice zmizel. Název křižovatky U Pomníků zůstal zachován.
Na soboteckém hřbitově jsou poblíž hrobu Fráni Šrámka u hřbitovní zdi tři pomníčky rakouských a pruských padlých a zemřelých vojáků a důstojníků. Celkem tu je pohřbeno 58 osob.[62]
Na hrob 5 pruských a 4 rakouských vojáků upozorňoval dlouho pomníček za Ohařicemi vpravo od silnice, popsaný Miroslavem Hatašem r. 1966.[63]
Pomník ve tvaru pískovcové pyramidy registrovala ještě r. 1996 knížka Evy Ulrychové a Oldřicha Krska [64] na návsi v Ohařicích. Pomník dalších 7 pruských vojáků byl z Ohařic přenesen na hřbitov u osária v Kbelnici.
V roce 150. výročí krvavé války proběhla celá řada vzpomínkových akcí – výstavy, přednášky, články, rekonstrukce bitev. I mnoho pomníků a pomníčků se dočkalo ošetření. Je dobře, že na ty kruté doby nezapomínáme. Je dobře, že již více než 70 let žijeme v míru. I když ne všude na světě!
Karol Bílek
[1] Zpravodaj Šrámkovy Sobotky /dále ZŠS/ 7, 1970, s. 77.
[2] Státní okresní archiv Jičín /dále SOkA Jičín/, soukromá kronika rodu Macounů z Oseka, nestr. Otištěno ZŠS 3, 1966, č. 4, s. 4-5; Emilie ŠTĚPÁNOVÁ: Válka 1866 na Sobotecku očima kronikářů, Sobotka 1966, s. 21-23 /dále ŠTĚPÁNOVÁ/.
[3] Fráňa ŠRÁMEK: Stříbrný vítr, 12. vydání, Praha 1957, s. 7.
[4] Viz pozn. č. 2.
[5] SOkA Jičín, fond Obecná škola Samšina, Kronika obecné školy Samšina, zapsal František JÁNSKÝ. Otištěno ZŠS 8, 1971, s. 11-12; ŠTĚPÁNOVÁ, s. 41-46.
[6] SOkA Jičín, fond Obecná a měšťanská škola Sobotka, Pamětnice dívčí školy v Sobotce; Pamětnice pro školu soboteckou 1843-1875; Pamětnice školy sobotecké 1874-1896. Zápisy provedl Antonín Vojtěch SAKAŘ. Otištěno ZŠS 3, 1966, č. 3, s. 7; ŠTĚPÁNOVÁ, s. 46-48.
[7] SOkA Jičín, fond Obecní úřad Markvartice, Sousedská pamětní kniha Markvartice, zápis psal František KUPEC. Otištěno ZŠS 53, 2016, č. 3, s. x.
[8] Viz pozn. č. 2.
[9] Autorem pamětního zápisu je Martin ŠPÍNA ze Spyšové. Vlepeno do knihy J. F. Beckovského Poselkyně starých příběhů českých, Regionální muzeum a galerie Jičín. Otištěno ZŠS 3, 1966, č. 5, s. 5; ŠTĚPÁNOVÁ, s. 26-28.
[10] SOkA Jičín, fond Obecní úřad Vesec, Kronika obce Vesec, zápis psal František TANEČEK. Otištěno ZŠS 9, 1972, s. 8; ŠTĚPÁNOVÁ, s. 36.
[11] Pamětní kniha děkanského úřadu v Sobotce, zápis psal děkan Jan PALÁNEK, Děkanský úřad Sobotka. Otištěno ZŠS 3, 1966, č. 2, s. 7-8; ŠTĚPÁNOVÁ s. 38-41.
[12] Podrobněji Jan KASALICKÝ: Červen 1866 u nás, Beseda 1, 1939/1940, s. 346, 362-363; TÝŽ: Bitva u Jičína r. 1866, Beseda 2, 1941, s. 128-130, 136-137; Beseda 3, 1945, s. 225-226, 251-252, 273-274, 292-293.
[13] Viz pozn. č. 11.
[14] Více např. Otakar JEDLIČKA: Boje v Čechách a na Moravě za války roku 1866; Václav DURYCH: Z Českého ráje, Hradec Králové 1886, s. 288-290 aj.
[15] Josef JIRČÁK: Příspěvky k dějinám bitvy u Jičína r. 1866, Sborník musejního spolku v Jičíně 2, 1936, passim. Viz též ZŠS 3, 1966, č. 6, s. 8-9.
[16] Jan Erazim VITÁSEK: Zápisky, Od Ještěda k Troskám 4, 1925/1926, zde s. 83. Viz též ŠTĚPÁNOVÁ, s. 30-31.
[17] SOkA Jičín, fond Obecní úřad Dobšice, Kronika obce Dobšice 2, s. 150-151, zapsal Josef HLUBUČEK r. 1983, když zachytil vyprávění Jaroslava Žofky. Otištěno Cestička k domovu známě se vine…, Libošovice 2013, s. 85.
[18] Antonín Vojtěch SAKAŘ: Paměti města Sobotky…, Věstník sobotecký 1911-1918, s. 307.
[19] Viz pozn. č. 11.
[20] Viz pozn. č. 9.
[21] Soukromá kronika, psal Jan RULC ze Sobotky. V majetku rodiny. Naposledy otištěno: ZŠS 3, 1966, č. 3, s. 5-6; ŠTĚPÁNOVÁ, s. 24-26.
[22] Otakar HURYCH: Dědečkové a babičky, Praha 1934, nestr.
[23] Viz pozn. č. 21.
[24] SOkA Jičín, fond Farní úřad Markvartice, Pamětní kniha farního úřadu Markvartice, zápis psal administrátor Jan RUTTA. Otištěno: ZŠS 3, 1966, č. 8, s. 6 (výtah); ŠTĚPÁNOVÁ, s. 36-38.
[25] Viz pozn. č. 21.
[26] Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr, 12. vydání, Praha 1957, s. 7-8. O dalších Šrámkových dílech vztahujících se k válce 1866 viz: –n /= Václav HEJN/: Válka 1866 a Fráňa Šrámek, ZŠS 3, 1966, č. 6, s. 6.
[27] Viz pozn. č. 11.
[28] Viz pozn. č. 24.
[29] Viz pozn. č. 21.
[30] Viz pozn. č. 9.
[31] Viz pozn. č. 5.
[32] SOkA Jičín, fond Obecní úřad Příchvoj, Kronika obce Příchvoj, psal řídící učitel František KOUDELKA. Otištěno ŠTĚPÁNOVÁ, s. 34-35.
[33] Záznam vyprávění matky Barbory provedl Ferdinand Mačenka. Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha /dále LA PNP/, fond Ferdinand Mačenka. Otištěno: ZŠS 5, 1968, s. 6; ŠTĚPÁNOVÁ, s. 28-29.
[34] Viz pozn. č. 24.
[35] Viz pozn. č. 11.
[36] SOkA Jičín, fond Archiv města Sobotka /dále AMS/, koncept dopisu Městskému úřadu Brandýs n/L. 7. 8. 1866.
[37] Vzpomínka nezjištěného autora, LA PNP, fond Václav Peča. Otištěno: ZŠS 33, 1996, č. 3, s. 9.
[38] Viz pozn. č. 2.
[39] Viz pozn. č. 32.
[40] Soukromá kronika Václava Ječného, totéž v Kronice obce Rytířova Lhota. Obě uloženy v SOkA Jičín. Otištěno ZŠS 3, 1966, č. 1, s. 6; ŠTĚPÁNOVÁ s. 23-24.
[41] Viz pozn. č. 10.
[42] Viz pozn. č. 21.
[43] Viz pozn. č. 11.
[44] SOkA Jičín, AMS, koncept dopisu Školního výboru Sobotka Okresnímu zastupitelstvu Sobotka z 25. 8. 1866.
[45] Viz pozn. č. 21.
[46] Viz pozn. č. 40.
[47] Viz pozn. č. 11.
[48] Státní oblastní archiv Zámrsk, Sbírka matrik, Matrika zemřelých římskokatolické farnosti Sobotka z let 1853-1866 č. 5242. Zde i následující údaje týkající se Sobotky.
[49] Viz pozn. č. 12.
[50] Alois POSPÍŠIL: Zprávy z okolí Libuně o roku 1866, ZŠS 4, 1967, č. 4, s. 6. Čerpáno z farní pamětnice Libuň, kterou psal P. Antonín MAREK. Tato pamětní kniha je nyní uložena v Archivu biskupství Litoměřice.
[51] Viz pozn. č. 11.
[52] Kronika obce Staňkova Lhota, psal Bohumil PLAŠIL. Městský úřad Sobotka. Otištěno: ŠTĚPÁNOVÁ, s. 33.
[53] SOkA Jičín, fond Archiv města Sobotka, Sumární seznam výloh při královské pruské nemocnici v Sobotce ze dne 4. 8. 1866.
[54] Zápisky, psal František X. MACHÁČEK. Uloženo SOkA Jičín. Otištěno: ŠTĚPÁNOVÁ, s. 31.
[55] SOkA Jičín, fond AMS, Návěští představenstva obce z 9. 8. 1866.
[56] SOkA Jičín, fond Okresní zastupitelstvo Sobotka, korespondence r. 1866. Zde i následující údaje o náhradách.
[57] Ladislav NOVÁK: Pardubák (1906); Ladislav Novák: Hroby v lese (Sbírka veršů Z Českého ráje, b. d,); Jaroslav ŠULC: Hroby v lese (Sbírka veršů Český ráj, Sobotka 1940); Milena KOVÁŘOVÁ: 1866 (ZŠS 3, 1966, č. 12, s. 1).
[58] Eva ULRYCHOVÁ – Oldřich KRSEK: Prusko-rakouská válka v roce 1866 na Jičínsku – průvodce po bojišti u Jičína. Okresní muzeum a galerie Jičín 1996, 48 s.
[59] František DĚDINA: Z ovzduší Prodané nevěsty, Praha 1934.
[60] Miroslav HATAŠ: Válečné hroby a pomníky z války prusko-rakouské roku 1866 v Sobotce a okolí. ZŠS 3, 1966, č. 10, s. 5-6.
[61] Alois POSPÍŠIL: Nález v hrobě z roku 1866 v lese za Kostí. ZŠS 3, 1966, č. 5, s. 6.
[62] Viz pozn. č. 60.
[63] Tamtéž.
[64] Viz pozn. č. 58.